Ozve se smích.
Vyděšeným pohledem trhnu zpátky k Jiminovi, který se hlasitě směje. „Vážně
si myslíš, že jsem ho zabil a jeho hlavu jsem si sem přinesl jako trofej? Tvoje
mysl je vážně zajímavá posledních pár dnů.“
Byla jsem pitomá.
Teď to vidím. Jenom si ze mě utahoval. „Vážně nevím, co si mám myslet. Od té
doby, co ses vrátil, nic nedává smysl. Jestli se mnou už nechceš mluvit, tak mi
budeš muset nejdřív vysvětlit proč. Nechápu ty tvoje nesmyslné hádanky!“
„Jenže já nemám
potřebu ti cokoliv vysvětlovat. Kromě toho na to teď nemám čas.“ S těmito
slovy vstává z postele a sbírá ze židle batoh. Bez jediného slova přechází
k oknu a vyleze ven.
Nemám chuť
zjišťovat, co bylo obsahem toho batohu, a už vůbec nechci zůstávat
v tomhle pokoji. Vylézám oknem na střechu. Vždycky se tudy dalo tajně
vyplížit ven, aniž by to Jiminova máma zjistila.
Seskakuji zpátky
na ulici. Jen co se mé podrážky setkají s betonem, rozhlédnu se. Obklopuje
mě tma a ticho. To narušuje přijíždějící auto. Vypadá to, že Jiminova máma
čekala návštěvu. Z auta vystoupí několik divných lidí, kteří vypadají jako
by je někdo posbíral na ulici. Začíná to být opravdu zvláštní. Moji pozornost
upoutá něco jiného. Ve světle pouličních lamp spatřuji kapky nějaké husté
tekutiny, které tvoří cestu směrem k lesu jako v Jeníčkovi a Mařence
drobky chleba. Vzpomínám si na louži pod batohem v Jiminově pokoji. Takže
tahle cesta mě zavede přímo k němu.
Nejsem blázen,
abych honila svého mentálně nevyrovnaného bývalého kamaráda v temnotě lesa
uprostřed noci…
Polknu a podívám
se zpátky k chodníku, který by mě dovedl až domů. Stojí tam ti zvláštní
lidé a o něčem se baví s Jiminovou mámou. Když prstem ukáže směrem
k jeho pokoji, cítí, že je tu něco hodně špatně. Zatínám pěsti a otáčím se
směrem k lesu. Ve svém životě jsem se nikdy takhle nebála. Pořád nedokážu
přijít na to, co mě dohnalo k takovému šílenství, ale v tu chvíli se
to zdálo jako lepší možnost než vběhnout do náruče těch lidí před domem.
Nevidím ani na
krok, takže nemůžu najít kapky té tekutiny ve spadaném listí, které by mě
dovedly k mému cíli. Jdu stále za nosem s doufáním, že se vymotám
z toho bludiště stromů. Za krátko se dostávám na druhou stranu lesa.
Je tu parkoviště,
na kterém stojí dvě auta. Potichu přicházím blíž a schovávám se za nízkou zídku.
Zdá se, že jsou tu jen dva lidé. Jeden z nich je Jimin. Drží v ruce
batoh a něco říká staršímu muži stojícímu naproti němu. Ten jen přikývne. Jimin
následně rozepíná batoh a vytahuje něco ven.
Moje oči se
rozšíří vyděšením. Chce se mi křičet, a tak se rychle kousnu do rtu. To, co
vytáhl z batohu, byla skutečně hlava. Podívám se znovu a uvědomuji si, že
je to hlava učitele, který se pohřešoval od začátku školního roku. Tuhnu na
místě. To, co řekl v tom pokoji… On skutečně někoho zabil.
Nedokážu už věřit
ničemu.
Najednou mě
zastihne krutá bolest ve spáncích. Vyjeknu, i když se snažím nebudit pozornost.
Nejde to. Moje hlava… Spatřuji obrazy. Spatřuji tvář toho učitele ve svých
vzpomínkách, ale něco je jinak.
„Ahoj čubko!“
řekne někdo za mými zády.
Překvapeně
vzhlédnu a spatřuji tu rudovlasou dívku, kterou jsem potkala s Jiminem na
benzínce. Cuknu sebou, ale než stačím zareagovat, její pěst mě sráží
k zemi. Zavzlykám a snažím se dostat pryč od ní, ale její chodidlo se
zaráží do mých zad jako špendlík, který mě přiráží k zemi. Drží mě dost
dlouho na to, aby se přidalo i ostatní obecenstvo.
Zvedám hlavu
k Jiminově obličeji. Jako obvykle postrádá jakýkoliv výraz. Jen tam tak
stojí s rukama založenýma na hrudi a sleduje, co se bude dít dál.
„Co tahle tady
dělá?“ rozčílí se starší muž směrem k Jiminovi. Je to ten samý muž, který
s ním mluvil na parkovišti. „Je tady kvůli tobě?“
Jenom vydechne.
„Pronásleduje mě už od začátku měsíce…“
„Co to má
znamenat? Myslel jsem, že tohle jsme už vyřešili!“
Vyzvánění telefonu
přerušuje jejich konverzaci. Muž vytáhne z kapsy mobil. „Ano? … Ano, je
tady. … Postaráme se o to, Matko.“ Zavěsí.
„Matko?“
Jsem tak vyděšená,
že si nedokážu dát dvě a dvě dohromady.
„To byla Matka. Je
na tebe opravdu vážně naštvaná…“ řekne muž směrem k Jiminovi.
„Omlouvám se,
Profesore,“ řekne Jimin. Zdá se, že k muži chová opravdový respekt.
„Musela se stát nějaká chyba.“
„Tak by si jí měl
rychle vyřešit, než se to dostane k Šéfovy, ty idiote.“
Překvapeně
poslouchám jejich konverzaci a všechno mi připadá ještě zamotanější než před
tím.
„Udělám to,“
přikývne a jde směrem ke mně. Chytne mě v podpaží a pomáhá mi na nohy.
Následně mě za ruku hrubě táhne stranou bez jediného náznaku emoce.
„Počkej,“
zastavuje ho muž, kterého předtím oslovil jako profesora. „Možná bych to měl
udělat já. Jednou pro vždy. Není nic. Je jen stín ženy, kterou mohla být.
Některé zákony by měli být mnohem přísnější, že, Jimine?“
Muž mluví
s nekončící nenávistí proti mé osobě. Dokážu to vyčíst z jeho tváře.
Mluví ke mně, jako by mě znal, ale já jeho tvář nepoznávám. Jsem skutečně
zmatená. Pohlédnu směrem k Jiminovi, který s jeho otázkou jen smutně
sklopí oči do země. Následně ustoupí několik kroků dozadu a zakládá si ruce za
záda.
Jsem vyděšená.
Nemůžu se soustředit na nic jiného než na Jiminovu tvář. Ty dvě úzké hnědé oči
na mě hledí, jako by to bylo naposledy. Ale není v nich nic víc než chlad
a odměřenost. Nevím, co tím ten muž myslel, ale nechci to zjišťovat.
„Jimine, prosím,“
hlesnu.
Najednou vidím
záblesk smutku v jeho jinak chladném pohledu. „Nezasloužíš si nic jiného
za všechno, co jsi udělala.“
Jsem ztracená.
Nechápu jeho slova. Nechápu jeho chování. Nechápu nic. Nechci umřít bez toho,
abych zjistila pravdu. Jestli jsem mu opravdu ublížila tak moc, že mě teď
nenávidí, chci to napravit, protože… protože… ho miluji. Vím to jistě. Vždycky
jsem to věděla. Tohle byla jediná věc, která se nikdy nezměnila. Miluji ho tak
moc, že bych mu byla ochotná odpustit všechno, co se za poslední dny stalo…
Odpustila bych mu i vraždu. Přesně jak řekl…
Ze všeho nejvíc
jsem si chtěla vzpomenout na to, co se stalo. Vypadá to jako bych zapomněla
velký kus svého života… Nemám pro to lepší vysvětlení.
Najednou vidím tu
rudovlasou dívku, jak se blíží k Jiminovi s úšklebkem na tváři. Její
oči mě pozorně sledují, aby si mohla být jistá, že mi neuteče nic z toho,
co se chystá udělat. Její ústa se přitisknou k těm jeho.
Moje srdce se
rozlomí na dvě poloviny.
Tohle je můj trest
za něco, co si nepamatuji? Má tohle být poslední věc, kterou uvidím před smrtí?
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat