Hříšníci (část 5)


Ozve se smích. Vyděšeným pohledem trhnu zpátky k Jiminovi, který se hlasitě směje. „Vážně si myslíš, že jsem ho zabil a jeho hlavu jsem si sem přinesl jako trofej? Tvoje mysl je vážně zajímavá posledních pár dnů.“
Byla jsem pitomá. Teď to vidím. Jenom si ze mě utahoval. „Vážně nevím, co si mám myslet. Od té doby, co ses vrátil, nic nedává smysl. Jestli se mnou už nechceš mluvit, tak mi budeš muset nejdřív vysvětlit proč. Nechápu ty tvoje nesmyslné hádanky!“
„Jenže já nemám potřebu ti cokoliv vysvětlovat. Kromě toho na to teď nemám čas.“ S těmito slovy vstává z postele a sbírá ze židle batoh. Bez jediného slova přechází k oknu a vyleze ven.
Nemám chuť zjišťovat, co bylo obsahem toho batohu, a už vůbec nechci zůstávat v tomhle pokoji. Vylézám oknem na střechu. Vždycky se tudy dalo tajně vyplížit ven, aniž by to Jiminova máma zjistila.
Seskakuji zpátky na ulici. Jen co se mé podrážky setkají s betonem, rozhlédnu se. Obklopuje mě tma a ticho. To narušuje přijíždějící auto. Vypadá to, že Jiminova máma čekala návštěvu. Z auta vystoupí několik divných lidí, kteří vypadají jako by je někdo posbíral na ulici. Začíná to být opravdu zvláštní. Moji pozornost upoutá něco jiného. Ve světle pouličních lamp spatřuji kapky nějaké husté tekutiny, které tvoří cestu směrem k lesu jako v Jeníčkovi a Mařence drobky chleba. Vzpomínám si na louži pod batohem v Jiminově pokoji. Takže tahle cesta mě zavede přímo k němu.
Nejsem blázen, abych honila svého mentálně nevyrovnaného bývalého kamaráda v temnotě lesa uprostřed noci…
Polknu a podívám se zpátky k chodníku, který by mě dovedl až domů. Stojí tam ti zvláštní lidé a o něčem se baví s Jiminovou mámou. Když prstem ukáže směrem k jeho pokoji, cítí, že je tu něco hodně špatně. Zatínám pěsti a otáčím se směrem k lesu. Ve svém životě jsem se nikdy takhle nebála. Pořád nedokážu přijít na to, co mě dohnalo k takovému šílenství, ale v tu chvíli se to zdálo jako lepší možnost než vběhnout do náruče těch lidí před domem.
Nevidím ani na krok, takže nemůžu najít kapky té tekutiny ve spadaném listí, které by mě dovedly k mému cíli. Jdu stále za nosem s doufáním, že se vymotám z toho bludiště stromů. Za krátko se dostávám na druhou stranu lesa.
Je tu parkoviště, na kterém stojí dvě auta. Potichu přicházím blíž a schovávám se za nízkou zídku. Zdá se, že jsou tu jen dva lidé. Jeden z nich je Jimin. Drží v ruce batoh a něco říká staršímu muži stojícímu naproti němu. Ten jen přikývne. Jimin následně rozepíná batoh a vytahuje něco ven.
Moje oči se rozšíří vyděšením. Chce se mi křičet, a tak se rychle kousnu do rtu. To, co vytáhl z batohu, byla skutečně hlava. Podívám se znovu a uvědomuji si, že je to hlava učitele, který se pohřešoval od začátku školního roku. Tuhnu na místě. To, co řekl v tom pokoji… On skutečně někoho zabil.
Nedokážu už věřit ničemu.
Najednou mě zastihne krutá bolest ve spáncích. Vyjeknu, i když se snažím nebudit pozornost. Nejde to. Moje hlava… Spatřuji obrazy. Spatřuji tvář toho učitele ve svých vzpomínkách, ale něco je jinak.
„Ahoj čubko!“ řekne někdo za mými zády.
Překvapeně vzhlédnu a spatřuji tu rudovlasou dívku, kterou jsem potkala s Jiminem na benzínce. Cuknu sebou, ale než stačím zareagovat, její pěst mě sráží k zemi. Zavzlykám a snažím se dostat pryč od ní, ale její chodidlo se zaráží do mých zad jako špendlík, který mě přiráží k zemi. Drží mě dost dlouho na to, aby se přidalo i ostatní obecenstvo.
Zvedám hlavu k Jiminově obličeji. Jako obvykle postrádá jakýkoliv výraz. Jen tam tak stojí s rukama založenýma na hrudi a sleduje, co se bude dít dál.
„Co tahle tady dělá?“ rozčílí se starší muž směrem k Jiminovi. Je to ten samý muž, který s ním mluvil na parkovišti. „Je tady kvůli tobě?“
Jenom vydechne. „Pronásleduje mě už od začátku měsíce…“
„Co to má znamenat? Myslel jsem, že tohle jsme už vyřešili!“
Vyzvánění telefonu přerušuje jejich konverzaci. Muž vytáhne z kapsy mobil. „Ano? … Ano, je tady. … Postaráme se o to, Matko.“ Zavěsí.
Matko?
Jsem tak vyděšená, že si nedokážu dát dvě a dvě dohromady.
„To byla Matka. Je na tebe opravdu vážně naštvaná…“ řekne muž směrem k Jiminovi.
„Omlouvám se, Profesore,“ řekne Jimin. Zdá se, že k muži chová opravdový respekt. „Musela se stát nějaká chyba.“
„Tak by si jí měl rychle vyřešit, než se to dostane k Šéfovy, ty idiote.“
Překvapeně poslouchám jejich konverzaci a všechno mi připadá ještě zamotanější než před tím.
„Udělám to,“ přikývne a jde směrem ke mně. Chytne mě v podpaží a pomáhá mi na nohy. Následně mě za ruku hrubě táhne stranou bez jediného náznaku emoce.
„Počkej,“ zastavuje ho muž, kterého předtím oslovil jako profesora. „Možná bych to měl udělat já. Jednou pro vždy. Není nic. Je jen stín ženy, kterou mohla být. Některé zákony by měli být mnohem přísnější, že, Jimine?“
Muž mluví s nekončící nenávistí proti mé osobě. Dokážu to vyčíst z jeho tváře. Mluví ke mně, jako by mě znal, ale já jeho tvář nepoznávám. Jsem skutečně zmatená. Pohlédnu směrem k Jiminovi, který s jeho otázkou jen smutně sklopí oči do země. Následně ustoupí několik kroků dozadu a zakládá si ruce za záda.
Jsem vyděšená. Nemůžu se soustředit na nic jiného než na Jiminovu tvář. Ty dvě úzké hnědé oči na mě hledí, jako by to bylo naposledy. Ale není v nich nic víc než chlad a odměřenost. Nevím, co tím ten muž myslel, ale nechci to zjišťovat.
„Jimine, prosím,“ hlesnu.
Najednou vidím záblesk smutku v jeho jinak chladném pohledu. „Nezasloužíš si nic jiného za všechno, co jsi udělala.“
Jsem ztracená. Nechápu jeho slova. Nechápu jeho chování. Nechápu nic. Nechci umřít bez toho, abych zjistila pravdu. Jestli jsem mu opravdu ublížila tak moc, že mě teď nenávidí, chci to napravit, protože… protože… ho miluji. Vím to jistě. Vždycky jsem to věděla. Tohle byla jediná věc, která se nikdy nezměnila. Miluji ho tak moc, že bych mu byla ochotná odpustit všechno, co se za poslední dny stalo… Odpustila bych mu i vraždu. Přesně jak řekl…
Ze všeho nejvíc jsem si chtěla vzpomenout na to, co se stalo. Vypadá to jako bych zapomněla velký kus svého života… Nemám pro to lepší vysvětlení.
Najednou vidím tu rudovlasou dívku, jak se blíží k Jiminovi s úšklebkem na tváři. Její oči mě pozorně sledují, aby si mohla být jistá, že mi neuteče nic z toho, co se chystá udělat. Její ústa se přitisknou k těm jeho.
Moje srdce se rozlomí na dvě poloviny.
Tohle je můj trest za něco, co si nepamatuji? Má tohle být poslední věc, kterou uvidím před smrtí?

 (pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top