Nemůžu se na to
dál dívat. Jenže když se otočím zpátky na toho muže, drží v ruce nůž.
Cítím hořké slzy, které se mi propalují do tváří. Nemůžu se nadechnout.
Nacházím se na samotném dně a ztrácím všechnu vůli vyškrábat se zpátky nahoru.
Ve chvíli, kdy
jsem se smířila se svým osudem, se v mé hlavě něco přepnulo. Všechno kolem
utichlo. Když znovu otevřu oči vše kolem mě vypadá jak ve zpomaleném filmy.
Rudovlasá dívka se rychle otočí proti mně. Její velké zelené oči zírají přímo
do mé vyděšené tváře. Září v temnotě jako oči kočky. V tu chvíli si
vzpomenu na tajemnou postavu, kterou jsem spatřila v Jiminově pokoji. Měla
stejně zářící oči. Najednou si uvědomuji, že i Jiminovy oči se zalesknou. Jsem
vyděšená a překvapená zároveň. Dívka mě s pobaveným úšklebkem obchází.
Podívám se po jejím směru. Uvědomuji si, že muž s nožem leží na betonu.
Dívka k němu přijde blíž a s krátkým škubnutím vytahuje nůž
z jeho krku.
Konečně si dávám
dvě a dvě dohromady. Ten polibek nebyl skutečný. Jen potřebovala odvézt pozornost
od jejího následného činy. Jimin jí podal nůž, který následně vrhla po muži.
„Ty… jsi ho
zabila…“ zatřese se mi hlas. Jsem šťastná, že žiju, ale zároveň vyděšená.
„Jo, jinak by on
zabil tebe. Nemáš zač,“ řekne s nechutí v hlase jako by si rozmyslela
své rozhodnutí.
„Doufám, že víš,
co děláš,“ řekne Jimin a pohlédne na ni nejistým pohledem.
„Co má tohle
znamenat?“
„Co myslíš?“
„Všechno!“
zakřičím.
„Už jsem ti dal
spoustu nápověd. Teď už je to na tobě,“ řekne zcela vyrovnaným hlasem.
Rychle mu skáču do
cesty. „Tohle není dost! Připadám si jako bych úplně zešílela. Je to jako bych
si všechno, co jsem znala, jenom vymyslela!“
„Možná jo,“ pokrčí
rameny a hrubě mě odstrkává ze své cesty. Jeho kroky míří k dívce, která
prohledává mrtvolu muže.
„Kam teď půjdeme?
Vsadím se, že Matka už to dávno nahlásila. Všude se to bude hemžit těmi
bastardy…“
Jimin
v tichosti přikývne. „Znám jedno místo,“ řekne a na malý okamžik se podívá
na mě jako bych měla vědět, o čem to mluví.
„Jdeš s námi,
čubko?“ zašklebí se na mě rudovlasá dívka. „On tě prosit nebude, ale já bych
ráda viděla ten tvůj výraz, až se dozvíš celou pravdu.“
Stojím na
křižovatce života. Můžu následovat tyhle lidi, kteří bez váhání zabíjí… kteří
možná ani nejdou lidé, ale nějaká monstra se zářícíma očima, ale odhalit tak
celou pravdu. Nebo se můžu vrátit domů a na všechno zapomenout… zapomenout na
Jimina. Možná to byl následek adrenalinu, který proudil v mých žilách, ale
nakonec jsem udělala první krok s doufáním, že najdu své odpovědi.
…
Sedím ve velkém křesle.
Třesu se hrůzou a přemýšlím nad tím, jak šílená vlastně jsem. Jimin sedí
naproti mně na posteli. Neříká nic. Jen mě pozoruje chladnýma očima, které byly
jeho novou poznávací značkou. Rudovlasá dívka někam odešla se slovy, že jde ‚omrknout
situaci‘. Ani jsem se nesnažila zjišťovat, co tím myslí.
„Řekni něco.“
„Nemám ti, co
říct. Nemůžu.“
Sklopím oči
k třesoucím se rukám. „Proč?“
„Udělali jistá
opatření. Nemůžeme mluvit o nás, o naší práci, o ničem,“ odpovídá. „Ale
nepředpokládali, že tvoje mysl bude natolik silná, aby dokázala vzdorovat
jejich chabým pokusům ji změnit.“
„Kdo jsou ‚oni‘?“
Mlčí, ale jeho
pohled už není tak chladný jako před tím. „Nejsem to já, kdo se změnil, ale ty.
Zamysli se nad tím. Podívej se do mých očí a zkus si vzpomenout, kdo doopravdy
jsi. Vím, že to dokážeš,“ řekne. „Pamatuješ si mě… Ale ne mé skutečné já. Tvoje
mysl změnila realitu, aby si na mě nezapomněla. To znamená, že během Léčby
musela proběhnout nějaká chyby. Někde hluboko ve tvé mysli jsou ukryté skutečné
vzpomínky.“
„Proč mi to říkáš
až teď? Po tom všem…“
„Protože jsem
nechtěl, aby sis vzpomněla… ale Víra měla pocit, že můžeš být užitečná.“
„Víra? To je jméno
té dívky s rudými vlasy?“
„Její přezdívka.
Každý máme nějakou. Je tu jen pár členů, kteří znají navzájem svá skutečná
jména.“
„Je Jimin tvé
skutečné jméno?“
Přikývne.
„Takže se jedná o
nějakou organizaci, která si hraje s lidskou myslí a… zabíjí? Tohle
všechno… Znamená to, že jsi vrah…? Že… já jsem vrah?“
Zakroutí hlavou.
„Teď na to nemysli. Nejdřív si musíš vzpomenout, kdo doopravdy jsi a kdo jsem
já.“
„Teď už to chápu.
Proto si řekl, že mě neznáš na té benzínce. Byla to jedna z tvých
nápověd…“
Přikývne.
„Ale ta holka…“
„Víra se tě
snažila jen chránit. Kdyby ostatní zjistili, že si pamatuješ na něco ze své
minulosti, tak by tě rovnou zabili.“
Tuhnu na místě.
Jsem v šoku. Něco se děje. Před očima se mi zobrazují obrazy stejně jako
na parkovišti. To, jak Jimin vypadá teď, a to, jak jsem si ho pamatovala ve
svých smyšlených vzpomínkách, se začíná prolínat.
„Moje hlava,“
zajíknu se. Chytám si hlavu do dlaní. Bolí to. „Nemůžu…“
„Přestaň se tomu
bránit!“ řekne a hrubě mě vezme za zápěstí. „Možná se ti to nebude líbit, ale
musíš si vzpomenout.“
Hledím do těch
očí, které mě nenávidí. Opravdu jsi chci vzpomenout? Opravdu chci vědět, čím
jsem mu tak ublížila? Zdá se, že je to něco neodpustitelného. Možná nechci
vědět, co jsem za člověka.
„Ne…“ zakroutím
hlavou. „Bojím se…“
Dlouze vydechne.
„V tom případě mi nedáváš jinou možnost…“ Najednou bere mou tvář do dlaní.
Dlouze přitiskne své rty k těm mým.
Překvapeně zírám
do jeho tvrdé a odměřené tváře. Vypadá, že je smutný, ale nedokážu se na to
dlouho soustředit. Ty obrazy se vrací zpátky.
Moje skutečně
vzpomínky…
(pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat