Ve své mysli se
vracím do chvíle, kdy jsme se potkali ve třídě, ale něco je jinak.
…
Sedím na stejném místě jako obvykle. Lavice vedle mě
je prázdná. Stejná dívka jako tehdy k ní přijde a položí si na ni svůj
batoh. Tentokrát neřeknu nic a ona si sedá na volné místo. Jimin přichází do
třídy se sakem své uniformy ležérně přehozeným přes rameno. Svůj pohled obrací
ke mně. Jen se ušklíbnu. Usměje se a jazykem si letmo přejede po ústech. Jen protočím
oči a zvedám svůj prostředníček. Začne se smát.
…
Jsem zpátky v realitě. Byla to vzpomínka?
Ta skutečná…? Dál se dívám do Jiminových očí a konečně mám pocit, že ho znám. Představa,
pod jakou jsem si ho vytvořila ve své hlavě, pomalu mizí. Pomalu začíná všechno
dávat smysl. Ty překvapené pohledy a posmívání ve třídě, nepatřilo Jiminovu
nevhodnému chování. Všichni si ukazovali na mě a moje nevšední chování. Protože
kromě těch pár gest jsme spolu na veřejnosti nikdy nemluvili.
„Pamatuji si školu…“
Kývne. „Víš, proč
jsme tam byli? Doufám, že sis konečně uvědomila, že jsme nebyli studenti…“
Zamýšlím se. Moje mysl
se znovu vrací zpátky do hluboké minulosti.
…
Stojím na neznámém místě, ale to pro mě není v daný
okamžik důležité. Já a ten starší muž, kterého Jimin oslovil jako Profesor na
parkovišti, stojíme naproti sobě. Vedle něj je i Jimin.
„Rád bych ti představil našeho nováčka. Říkáme mu Osmička.“
Zašklebím se. „Osmička? Proč zrovna číslo? To k němu
nesedí.“
„Nech toho, Hříšníku. Matka vybírá přezdívky, tak se s tím
už konečně smiř.“
„Ty jsi Hříšník…?“ zeptá se překvapeně Jimin. „Myslel
jsem…“
„Že jsem chlap? Jako většina nováčků. Můžu za to
poděkovat Matce, že mi vybrala tak skvělou přezdívku. Proč musím být do pekla zrovna
Hříšník? Proč ne třeba Hvězda, Osud, nebo třeba pitomá Beruška…? Prostě cokoliv
jiného?“
„Jsou to jen kódy. Jestli chceš, můžeš mu říct svoje
skutečné jméno.“
Naštvaně zafuním.
„Zpátky k misi. Ty a Osmička máte za úkol se
infiltrovat jako studenti do školy. Bude to celkem jednoduchý úkol.“ Vytáhne
složku plnou papírů. „Tady máte nějaké informace o tom, kdo bude váš cíl.“
Zamračím se. „To zní vážně až moc jednoduše. Proč na
to musíme být dva?“
„Musíš zaučit našeho nováčka. Nemusíš se do toho vůbec
motat. Jen ho pozoruj při práci. Vždyť to znáš. Už sis tím prošla. Tak konec
řečí.“
…
Byl náš třídní
učitel cíl? Dávalo by to smysl, ale nedokážu si vzpomenout proč. Vzpomínky na
něj jsou mlhavé. Vidím jenom ostré světlo a jeho tvář, jak se nade mnou
naklání. Nemůžu taky přesně říct, jestli je to skutečná vzpomínka nebo jen
další výplod mé fantazie.
Během naší mise jsme
měli s Jiminem spoustu času na to se spřátelit. Když na to pomyslím,
hlavou mi probleskne další vzpomínka.
…
Společně stojíme uprostřed stejného pokoje. Jimin vypadá
utrápeně.
„Proč chceš tolik riskovat?“ ptá se mě.
Usměji se a přistoupím k němu blíž. Beru jeho tvář
do svých dlaní. „Protože jsem hříšník a ty jsi můj hřích,“ vydechnu a políbím ho.
…
Znovu se vracím do
přítomnosti. Tahle vzpomínka již byla jasná. Uvědomuji si, že právě moje slova
byla jedním z vodítek, které mi Jimin řekl, když jsme společně seděli v jeho
pokoji.
„My dva jsme…?“
Zhluboka se nadechnu. Nevím, jak přesně formulovat svou otázku.
Zdá se, že to
pochopil i bez toho, abych ji dokončovala. „Byli jsme,“ kývne.
Rozeznávám tu
odtažitost v jeho hlase a pohledu.
„Hádám, že ta věc, o které jsi mluvil na
parkovišti, je i důvodem, proč to mezi námi skončilo. Musí to být něco hrozného,
protože… protože… to vypadalo…“
„Jakože tě miluju?“
„Ano, a že já
miluju tebe.“
Na chvíli se
odmlčí. „Jsi si jistá tím, že jsi mě milovala?“ zeptá se mě s podezíravým přimhouřením
očí.
Jsem si jistá tím,
že ho miluju teď, ale minulost je stále ještě zahalená v závoji z mlhy.
Nicméně v té vzpomínce jsem to cítila stejně jako teď.
Přikývnu. „Ano.“
„Nebo jsi možná
jen tak dobrá lhářka, že jsi dokázala obelstít i samu sebe. Nicméně se o tom
teď nechci bavit. Není to důležité.“
Přála bych si, aby
věděl, jak moc důležité to je pro mě. „Dobře… Hoďme to prozatím za hlavu, ale
řekni mi ještě alespoň jednu věc. To, že jsme… byli spolu… Byl to důvod toho,
proč mě odstranili z Organizace? Cítím, že to nebylo povoleno.“
„Nebylo,“ souhlasí.
„Ale nikdy to o nás nezjistili.“
„Takže je s tím
spojená zase ta věc?“
„Více méně. Jak jsem
řekl před tím, to teď není důležité. Pamatuješ si Matku a Profesora?“ změní
téma.
Přikývnu. „Matka
je ta žena, kterou jsem viděla u tebe doma. Je také jednou… z nás. Stará se
o všechny členy. Dává jim jejich přezdívky a stará se o Léčbu. Profesor rozdává
mise a dohlíží na to, aby nikdo neporušoval pravidla. Oba jsou něco jako pravá
ruka Šéfa.“
„Pamatuješ si
Šéfa?“
Zakroutím hlavou.
Dle jeho výrazu si
jsem jistá, že přišla na řadu ta nejdůležitější otázka. „Víš, kdo jsme?“
„Jsme… agenti…“
„Ne… Hříšníku. Kdo
doopravdy jsme?“
„Nájemní zabijáci…
Vrazi…“
Přikývne. Moji oči
se zalesknou. S těmi slovy se mi chce brečet. Je to jako by to byla lež. Necítím
se schopná někoho zabít, ale moje mysl mě přesvědčuje o opaku.
„Jsem rád, že si
to uvědomuješ. Vždycky tomu tak nebylo. Můžeme se spolehnout na tvou pomoc
proti Organizaci? Něco takového… by nemělo existovat. Naneštěstí jsem si to já a
Víra uvědomili moc pozdě, ale ještě není pozdě pro ostatní. Můžeme to změnit.“
Zamýšlím se. Oslovil
mě tou přezdívkou jako by mi chtěl ukázat, jak cizí si teď vlastně jsme. Na spoustu
věcí si ještě nevzpomínám, ale věřím, že i ty největší záhady brzy vyjdou na
světlo. Během té doby budu bojovat za to, abych si znovu získala Jiminovu přízeň.
Konečně jsem se probudila… Je to jako bych se narodila do nového života, a tentokrát
ho chci žít po svém.
„Ano. Pomůžu vám.“
(konec)
0 comments:
Okomentovat