Koncert VAV v Kolíně nad Rýnem

Na úvod chci napsat, že tenhle článek se bude od ostatních trochu lišit. Nebudeme společně poznávat krásy německého Kolína, ale zaměříme se přímo na koncert, který v něm probíhal a všechny strasti a radosti, které s tím souvisely. Řekneme si něco o k-popu a o jeho fandomu.

Na psaní tohoto článku jsem se opravdu moc těšila. Výlet do Kolína nad Rýnem v Německu byl pro mě velkým zážitkem. Asi se všichni divíte, proč dělám takové haló z německého města, když kde kdo byl v Drážďanech nebo Mnichově... Moje nadšení vychází z toho, že cílem naší cesty, nebyla prohlídka Kolína, ale hlavně koncert jedné z mých velmi oblíbených k-popových skupin - VAV (브이에이브이). Kromě toho to byl celkově můj úplně první k-popový koncert a zároveň i první koncert v zahraničí. Takže se tento výlet pyšnil mnohými poprvé...

Na úvod bych ráda stručně představila, o jakou skupinu se jedná a jejich členy. VAV (브이에이브이), což je zkratka pro Very Awesome Voice, je jihokorejská chlapecká kapela pod společností A Team Entertainment. Momentálně je v kapele sedm členů: St. Van (세인트반), BaRon (바론), ACE (에이스), Ayno (에이노), Jacob (제이콥), Lou (로우) a Ziu (지우). Debutovali 31. října 2015. Já jsem je poznala v roce 2016, (kdy se skupina nacházela ještě v jiné sestavě). Jejich fandom si říká Vampz.



Tak to by bylo k úvodu asi vše a můžeme začít. Vše samozřejmě začalo nákupem lístků. Moc jsem si přála pořídit nejlepší lístky (platinum), ale bohužel jsem neměla to štěstí a musela jsem si koupit o něco horší (gold). K nákupu vstupenek se váže taková historka, o kterou se s vámi ráda podělím. V den, kdy měl být zahájen prodej lístků jsem já - jako spousta dalších fanynek - byla samozřejmě připravená. Vzhledem k tomu, že měl být prodej spuštěn v poledne, využila jsem obědovou přestávku v práci na to, abych neustále aktualizovala stránku, kde se měly lístky objevit. Bohužel stále nic, takže už jsem trnula strachy, že jsem si spletla datum nebo něco podobného. Následně se ukázalo, že to byla jen organizační chyba, (kterých následovalo několik a poněkud to zkazilo celý dojem z jinak úžasné akce). Takže bylo zveřejněno nové datum, které už mi tolik nevyhovovalo, protože jeho čas byl kolem doby, kdy jsem byla na cestě domů z práce. Nicméně Kuba mi nabídl pomocnou ruku, a kdybych si nevěděla rady, tak jsem mu měla poslat odkaz a on by mi popřípadě můj vysněný lístek koupil. Samozřejmě, že hned, jak padla pátá hodina jsem nikde nemohla odkaz na prodej lístků najít, a tak jsem začala panikař (celá já). Napsala jsem proto Kubovi a ten mi obratem poslal odkaz, kde jsem mohla lístky koupit. Bohužel k platinum jsem se už nedostala, a tak jsem rychle koupila gold, abych o tu příležitost nepřišla. Byla jsem nadšená...! Dokud mi Kuba radost opět nezkazil. Pár minut na to mi psal, že se už dostal k placení platinum, protože přidali další lístky. Takhle naštvaná jsem v životě ještě nebyla. Nicméně jsem se s tím nakonec smířila. (Kdo čtete pořádně, tak určitě z každého slova cítíte, že nesmířila. Ještě teď pukám vzteky.)

Koupí lístku jsem ovšem také zpečetila naši cestu do Kolína, i když jsem jasně na Kubovi viděla, že ještě do toho okamžiku tajně doufal, že změním názor nebo se stane nějaká živelná katastrofa, která mě zastaví, ale po tom už mu bylo jasné, že mě nezastaví nic. Takže lístek byl doma a museli se zařídit další věci jako ubytování a doprava. Pronajali jsme si pokoj u jedné milé paní a zaplatili dopravu autobusem. Snažila jsem se Kubu přemluvit, ať letíme letadlem, ale neprošlo to, takže nás čekaly nekonečné hodiny v autobuse. Největší hrůzu jsem měla z toho, že budu nevyspalá, ale nakonec jsem cestu zvládla v pohodě a vydržela jsem svěží až do večera, nicméně nebudu přeskakovat.

Nastal den našeho odjezdu, což byl pátek /23.03.18/. Těsně před půlnocí jsme se sešli na nádraží na Florenci, kde jsme nastoupili na autobus, který nás měl dovézt přímo do Kolína. Cesta byla nekonečná. Snažila jsem se uvelebit asi tak v tisíci polohách, ale bez šance. Nicméně alespoň na pár minut jsem vždy usnula a kolem šesté ráno jsem se cítila už celkem vyspaná. To nás ale stále čekalo několik hodin v autobuse. Dorazili jsme do Frankfurtu. Je to krásné moderní město, které jsem ovšem viděla jen z okýnka autobusu. Byl akorát čas na drobnou snídani v podobě toastů. Autobus pokračoval dál směrem do Bonnu, odkud už byl Kolín kousek.

Konečně jsme se mohli protáhnout. Cítila jsem, že moje nohy otekly tak o dvě další velikosti, takže byl trochu problém je narvat zpátky do bot, ale když už jsem to zvládla až do Kolína, nemohlo mě nic zastavit. Naše cesty s Kubou se rozešly po pár zastávkách veřejnou dopravou. Kuba se chystal k naší nové hostitelce a já jsem se vydala směrem do Die Kantine, kde se celá ta paráda měla konat. Byla jsem nadšená a kupodivu plná energie. Cestou jsem si psala s jednou slečnou, kterou jsem poznala na Aminu. Byly jsme domluvené, že se sejdeme. Temsiri jsem potkala před vchodem. Byla moc milá. Chvíli jsme si povídaly, ale pak jsme se musely rozdělit, protože každá z nás měla jiný typ lístku. Kolem dvanácté se měly rozdávat pořadová čísla. Organizace opět trochu pokulhávala, takže jsme si vystály pěknou dobu, než to konečně začalo.

Naštěstí mezitím před Die Kantine zastavily tři taxíky, ze kterých vyšlo sedm našich polobohů, takže většina netrpělivých fanynek měla alespoň na pár sekund o zábavu vystaráno. To okamžitě spustilo vlnu nikde nekončícího řevu a mdlob. Na tohle už jsem asi vážně stará, nicméně bylo milé je vidět takhle zblízka, i když jsem neměla potřebu jim urvat hlavu a vystavit si ji doma nad postel... Asi jsem byla jediná.


Během čekání přijel i Kuba, aby mě podpořil samozřejmě. První věc, co mi řekl bylo: "Jsou na střeše." Tak jsem na něj chvíli koukala a přemýšlela jsem, co tím myslí. "Takovej ten kudrnatej. Nevím, jak se jmenuje." V tu chvíli mi to došlo. Byla řeč o Anyovi, mém dosavadním největším idolu. Tak jsme tak chvíli diskutovali o jeho prvním setkání se členy VAV a tak nějak z toho vyšlo, že ani tak ho nedonutím milovat k-pop. Prý na sebe vzájemně zírali a Anyo se snažil schovávat. (Pochybuji, že před Kubou, ale asi před běsnícími fanynkami.) Anyo asi musel být hodně překvapený, že mu Kuba nechce ukousnout hlavu a pověsit si ji doma nad postel, a tak se konečně šel ukázat. Ano, byl skutečně na střeše ještě s jedním členem. Zjistila jsem to tak, když jsem opět slyšela hlasitý křik. Byl tam pravděpodobně s Jacobem, ale těžko říct, protože jsem tam moc nekoukala. Snažila jsem se celkově stranit toho šílenství.

Nicméně doba ve frontě vůbec neutíkala. Až po dalších minutách se to konečně někam hnulo a mohla jsem si jít pro svoje číslo. Dostala jsem číslo 9, což vůbec nebylo špatné a měla jsem alespoň jistotu, že budu v první řadě držitelů gold. Následně jsem si byla koupit svůj suvenýr.


Konečně jsem mohla jet k našemu ubytování. Nicméně i tak nebylo moc času. Brzy jsme se zase měli sejít u Die Kantine. Rychle jsem ze sebe udělala člověka a vydala jsem se opět na cestu zpátky ke klubu. Mezitím jsme se s Kubou opět rozdělili. On se vydal do města a mě čekalo další čekání. Naštěstí jsem byla na začátku řady, protože slečny, které měly být přede mnou, nepřišly.

Čekání.

Organizace k prdu.

Čekání...

Konečně! Nastala chvíle, kdy už jsme byli všichni společně vpuštěni do prostor Die Kantine. Už z dálky jsme viděli sedm našich polobohů v černobílém oblečení, jak se fotí s držitele platinum lístků. Nebudete věřit, co následovalo... Zase jsme čekali. Dlouho. (Vzhledem k absolutně nedomyšlené organizaci jsem se mohla přidat do řady k platinum a nikdo by si toho nevšiml, ale nepřišlo mi to fér, takže jsem to neudělala a teď toho trochu lituji. 😃) Ale když už nás konečně vyzvali k tomu, abychom se začali řadit, zaplavila mě neskutečná nervozita. Teda nervózní jsem byla už tak čtrnáct dní před odjezdem, ale když už jsme nastupovali do autobusu směr Kolín, nějak to ze mě opadlo. Jenže když už jsem stála jen pár metrů od nich a viděla je zblízka, nervozita se vrátila.

Následovalo Meet&Greet, kde jsme si s kluky plácli. Bylo roztomilé, že se naučili pár německých frází, aby potěšili fanoušky. Hlavně BaRon (바론) skutečným jménem Choi Chunghyeop - (ne, vážně nevím, jak se jeho jméno vyslovuje 😳😂) - se snažil a to běhen celého vystoupení. Jenomže se naučil jen 'Hallo' (ahoj) a 'danke schön' (děkuji). Takže při plácnutí jako všichni pozdravil (tedy úplně všichni ne... St. Van jednoduše říkal anglicky 'hello', ale kdo by mu to zazlíval), a pak celou dobu jen dokola děkoval v němčině a nejsem si úplně jistá, jestli to v některých situacích bylo míněno ve správném kontextu. Bylo to skutečně roztomilé a podle mě je BaRon člověk, který se neskrývá za žádnou přetvářku. Ze všech členů ho mám pravděpodobně nejraději. Následovalo focení. Na společnou fotku se už moc těším. Doufám, že bude brzy, protože tenhle zážitek si rozhodně chci pamatovat. 💕

Dál bych určitě chtěla zmínit, že chlapci byli moc milý. Po každém focení poděkovali a uklonili se (to je běžný zvyk v Korei). Zejména BaRon. U něj je to dost typické. Všimla jsem si toho i na spoustě jejich videí.

Po M&G jsme se zařadili na svá místa. Byla jsem skoro úplně vepředu a poté ještě k tomu posunuli hranici blíž k pódiu, takže výhled jsem měla dobrý a chlapce téměř na dosah ruky. A pak... následovalo další čekání. Chvíli jsem využila pro informování Kuby a kamarádek o situaci. Byla jsem plná nadšení a už jsem se skutečně nemohla dočkat, až koncert začne.


Když byl klub plný, chlapci konečně přišli zpátky na pódium. K úvodu měl St. Van (세인트반) skutečným jménem Lee Geumhyuk, jakožto leader VAV, proslov, jenže... Já korejsky umím tak dvě slova a korejsko-německý překladatel byl spíše ke škodě než k užitku, (ale ne že bych zrovna německy uměla plynule). Tady je malá ukázka, kterou se mi podařilo zachytit:


Předem upozorňuji, že žádné z nadcházejících videí není moje. Místo natáčení jsem si snažila užít každý okamžik a tak nějak jsem spoléhala na ostatní fanynky, že zastanou role kameramanek a tak se také stalo. (Pod každé video napíšu, komu video patří, kdyby jste se chtěli podívat na jejich YT.)

Jako první píseň zazněla - jak jinak - než "Spotlight" (光). Takže hned k úvodu jsem měla problém nezkolabovat, protože tahle je moje nejoblíbenější. Je to jejich titulní skladba. Je velmi chytlavá a taneční. Je možná o něco zralejší na rozdíl od "Gorgeous", a právě proto ji tolik miluji.


Přesné pořadí písní si nepamatuji, takže je sem dám tak, jak jsem je našla na YT (a pravděpodobně nebudou všechny). Další jsem vybrala písničku "Flower (You)". Tuhle mám ráda, protože v comebacku, ke kterému se tato píseň váže, k sobě původní skupina (bez tří členů) přibrala členy nové a to právě Ziu, Ayna a Loua.



Je to už jistou tradicí, že ACE (에이스) - skutečným jménem Jang Wooyoung - a Jacob ukazují svoje břišní svaly. Já to nečekala, ale o to víc jsem byla nadšená. 😆 




A v roce 2017 zůstaneme. Jako další písničku jsem vybrala "ABC (Middle of the Night)", která je ze stejnojmenného alba. Nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším, ale je dost chytlavá, takže jsem se ani já neubránila tomu, abych si kývala hlavou do rytmu.
Svlékání u dvojice ACE/Jacob rozhodně neskončilo. St. Van všechny fanynky potěšil tím, že se asi v polovině koncertu vysvlékl ze svého saka a košile a zbytek představení odtancoval a odzpíval jen v upnutém propoceném černém tričku. Děkujeme! Je vidět, že se leader skupiny opravdu stará dobře o své fanoušky. 



Během další přestávky chlapci vybrali šest dívek z publika, aby šly k nim na pódium. Tyto šťastné dívky čekalo překvapení. Tři z nich si měly vytáhnout kartičku, na které bylo napsáno, co pro/s ní mají VAV udělat. První slečna měla tu možnost se se všemi obejmout. Druhá slečna si s nimi mohla udělat selfie a třetí slečně zazpívali písničku. Zbylé tři slečny dostaly dárečky! 💖 Bylo to krásné a samozřejmě jim vůbec nezávidím...



Ale vraťme se zpátky k písním. Proto jsem tam přeci šla, samozřejmě, ne kvůli klukům v upnutých tričkách a nějakému objímaní. Pche... Další je "She's Mine".

Tohle už skoro vypadalo jako konec, ale nebyl. Chlapci konečně ubrali z tance, a tak se zdálo, že vypnuli i playback (nebudu tvrdit, že ho měli nebo ne... jen hádám). "Winter Breeze" je pomalá balada. Tuhle krásnou písničku miluji. Hlavně část, ve které zpívá BaRon. Dokonce i na něm bylo vidět, že tuto písničku skutečně prožívá a moc chtěl zpívat, ale bohužel měl technické problémy s mikrofonem a kdykoliv si ho dal k puse a začal zpívat, mikrofon začal rezonovat. Bylo vidět, že je z toho trochu špatný, ale dotáhl to až do konce.


Kluci krásně zpracovali i několik coverů. Například "What Makes You Beautiful" od chlapecké skupiny One Direction.


Dalším coverem je "Havana" od Camila Cabello. Omlouvám se, ale ztratila jsem slova. Na tohle bych se mohla dívat od rána do večera... 😍


Další cover byl od Marca Ronsona a písnička s názvem "Uptown Funk".

A na závěr chlapci vytasili jejich eso z rukávu. Písnička "Gorgeous" je hádám mezi fanoušky nejoblíbenější. Je o dost hravější a veselejší než "Spotlight".


Po vyčerpávajícím vystoupení se chlapci s fanoušky rozloučili pár slovy. V publiku to vyvolávalo emoce, ale neměla ani tušení, o čem to mluví a pan překladatel byl sice milý týpek, ale jeho překlady byly k u zoufání.


Od jedné z fanynek mám i fotku z rozloučení s VAV. Opět, kdybych chtěla, tak jsem se tam mohla snadno dostat, ale byla jsem tak unavená a nohy mě bolely, že jsem odešla dřív. Další čekání už bych vážně nevydržela. Nicméně po tomhle zážitku jsem rázem změnila názor a už nemám jednoho nejoblíbenějšího, ale zbožňuju je všechny!


Napsala jsem Kubovi, že jsem na cestě a on mi vyrazil naproti. Nebyla bych to já, kdybych se neztratila, ale to byste nevěřili, jak dokáže okolí vypadat úplně jinak za dne a v noci. Naštěstí jsem narazila na pár ztracených Němek, takže jsem alespoň nebloudila sama. S pomocí dalších ochotných fanynek jsme se dostaly na tramvajovou zastávku a musím říct, že jsem s dívkami příjemně popovídala. Bylo už trochu chladno a já vyrazila jen na lehko, takže jsem byla ráda, když jsem konečně narazila na Kubu a ten mi jako správný gentleman nabídl svou bundu. Společně jsme se dopravili do našeho ubytování.

Dalšího rána jsme vyrazili zpátky na letiště. Trochu nám trvalo se vypravit, takže nám ujela tramvaj a museli jsme jít pěšky. Zdálo, že naše dobrodružství nekončí. Už jsem skoro necítila nohy, ale ten zážitek stál za všechno to utrpení a peníze, které jsem do toho vložila. Ještě, že mám tak úžasného muže, který je ochotný mi pomoci k dosažení mých snů, i když on sám to nadšení teda rozhodně nesdílí. 😂 Ale bez něj by to nešlo. 💓

Zbyly nám ještě nějaké peníze a tak jsme si před odjezdem dopřáli "malou" svačinku. Německý Dunkkin' Donuts nás dobyl tou potřebnou energií na zpáteční cestu a další nekonečné hodiny v autobuse.


A to je ode mě asi vše. Co nejdříve bude možné, tak tento článek aktualizuji a přidám svoji společnou fotku s VAV, ze které mám tu největší radost, protože mi alespoň zůstala krásná vzpomínka na tenhle zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Pro zajímavost přidávám ještě pár fotek a videí týkajících se jejich turné v Kolíně nad Rýnem.