Ztracená cesta

Byl to takový jeden z těch dnů, kdy se bavíte se svou patnáctiletou dcerou a začnete si uvědomovat, že vám možná něco uniká. Po smrti manžela jsme zůstaly jen já a Sunny. Vzájemně jsme se podporovaly v těžkých okamžicích a společně jsme se dokázaly vyrovnat se ztrátou. Ale teď jí bylo patnáct a já pocítila, že se mi vzdaluje a já nemám nikoho, kdo by dokázal nahradit její místo. A pak mi to došlo. Vždyť tohle je skvělá příležitost splnit si sny, kterým jsem se nemohla věnovat, když byla Sunny ještě dítě. Vlastně jsem měla na mysli jeden konkrétní sen. Projít 4200 km dlouhou vysokohorskou trasu pojmenovanou PCT – Pacific Crest Trail. Je to nejdelší, nejtěžší a nejdivočejší stezka v celé Americe, cesta vedoucí od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington.

Když jsem o tom řekla svým rodičům s prosbou, aby se o Sunny po dobu mé nepřítomnosti postarali, jejich reakce mě vůbec nepřekvapila. V jejich očích jsem byla nezodpovědná a sobecká. Nejenom, že by můj „výlet“ trval několik měsíců, ale ještě k tomu byl nebezpečný. Takové nebezpečí by si podle nich neměla matka od dítěte dovolit. Když viděli, že ze svého šíleného nápadu neustoupím, nakonec souhlasili. Ne, že by měli zrovna na vybranou. Už od mala jsem dokázala být tvrdohlavá a dost přesvědčivá.

Když jsem o svém nápadu řekla Sunny, její nadšení mě naopak velmi překvapilo. Ihned přišla s nápadem, že bych měla dělat každodenní vlogy, které jí budu posílat z pošt, horských resortů, obchodů atd., které potkám po cestě. Zdálo se mi, že o tom má nastudováno více nežli já. Nicméně možná i díky jejím psím očím, které upínala na moje rodiče, bylo rozhodnuto. Její přesvědčovací schopnosti byly ještě lepší nežli ty moje. Žák překonal svého učitele.

Trvalo ještě nějaký čas, než jsem sehnala vše potřebné a pečlivě naplánovala cestu. Nicméně den D konečně nadešel. Otec mě odvezl na letiště, kde jsem měla nastoupit na let směr Amerika. Myslím, že až v tu chvíli si Sunny skutečně uvědomila, kam a na jak dlouho mě posílá. Beru to tak, že se možná paradoxně díky tomuhle odloučení zase sblížíme a najdeme si k sobě cestu.

…

A tak jsem stála na začátku své cesty. S těžkou krosnou na zádech a tisícem kilometrů před sebou. Navzdory závaží jsem se cítila volná a plná nadšení. Věděla jsem, že mě čekají dny neskutečné únavy, hladu a bolesti, ale byla jsem připravená. Když zvládnu tohle, tak už v životě zvládnu cokoliv… i když už mi nebude Sunny nablízku. A tak jsem udělala první krok… a pak další a další. Nebylo to lehké, ale s každým dalším překonaným kilometrem jsem cítila, že posouvám svoje hranice.

Když jsem toho rána pohlédla do mapy zdálo se, že nebudu překračovat jen své vnitřní hranice, ale že se už konečně blížím k hranicím mezi Washingtonem a Oregonem. To mě motivovalo ještě víc. Obklopovaly mě husté lesy a dle mapy jsem se měla blížit ke Columbia River Gorge. Po pár dalších kilometrech nastal okamžik, kdy jsem se poprvé cítila ztracená. Uprostřed ničeho jsem zírala do mapy a netušila jsem, kde jsem. Nikde nebyla žádná značka nebo záchytný bod, od kterého bych se mohla vydat správným směrem. Nikdy jsem nepatřila k těm, kdo by lehce zpanikařil, takže místo vyšilování jsem vytáhla svou kameru a rozhodla se udělat další vlog pro mou dceru, abych trochu zklidnila mysl.

„Ahoj Sunny, právě se mi stala taková legrační věc. Vůbec nevím, kde jsem. Tedy… vím, že jsem blízko hranic mezi Washingtonem a Oregonem, ale nějak jsem v lesích ztratila směr. Ha-ha, hlavně nevyšiluj, ano? Vidíš? Stále se usmívám. Jen jsem chtěla vystrašit babičku. Neměj strach.“

Najednou se za mými zády ozve hluboké zachrchlání. Hrkne to ve mně. Rychle trhnu kamerou dolů a pohlédnu směrem, ze kterého zvuk přicházel. Spatřuji chatu obrostlou mechem. Viděla jsem ji už předtím, ale nenapadlo mě, že by v ní někdo žil. Teď na verandě stojí dva muži s klobouky na hlavě. Oba dva v ruce drží pušky. Tenhle pohled mě trochu znervózňuje.

„Dobrý poledne slečinko,“ řekne jeden z nich.

„Ahoj,“ odpovídám nejistě s kamerou v jedné ruce a mapou v druhé.

„Ztratila jste se?“

„Ne,“ zakroutím hlavou. „Měla bych se vrátit k ostatním,“ zalžu a obracím se zády.

„Jestli hledáte PCT, tak to jdete špatným směrem,“ zastavuje mě druhý a ukáže směrem na západ. „Takových, jako jste vy, potkáváme hodně… Ale ještě nikdy jsme nepotkali ženu, která by šla sama.“

„Já nejsem sama. Ostatní na mě už čekají. Díky za informace, ale už musím jít,“ řeknu nervózně a dál pokračuji ve svém směru. Nechtěla jsem, aby se provalila moje lež.

Po pár metrech jsem sešla směrem, kterým ukázali. S očima zabodnutýma v mapě se snažím orientovat. Pořád mám špatný pocit, jako by mě pronásledoval pár očí. Ti muži mi naháněli husí kůži. Mohla jsem si snadno domyslet, co by asi chtěli dělat s cizinkou, která se sama snaží přejít PCT. Chtěla jsem být co nejrychleji z jejich dosahu a přejít hranice.

Bohužel světlo mi takový komfort neposkytovalo. Brzy se setmělo a já věděla, že bych se akorát ještě víc ztratila. Byl čas se utábořit. Po celou dobu jsem trnula strachy, že mě možná sledovali a v noci mě čeká nevítaná návštěva. A pak… se mé obavy vyplnily. Chvíli po tom, co jsem zalehla do stanu, se ozvaly dva mužské hlasy. Trnula jsem strachy. Co zmůže jedna žena proti dvěma mužům s puškami?

„Hej, je tam někdo?“ ozve se z venku.

Polknu. „Co chcete?“

„Jen se na něco zeptat.“

Zatínám pěsti. Beru do ruky kapesní nůž a vycházím ven. Venku na mě ovšem nečekají dva otrhanci s puškami, ale dva celkem sympatičtí mladíci s batohy na zádech. Zdá se, že jsou ve stejné situaci jako já a sešli ze stezky.

„Oh, ahoj,“ řekne jeden z nich. Drží si odstup, takže povoluji svoji křeč.

„Ahoj.“

„Um… Já a můj bratr jsme sešli z cesty. Je už dost tma a tohle se zdá jako nejlepší místo na utáboření… Nemusíš se bát. Jsme neškodní,“ řekne s pohledem zabodnutým na kapesní nůž.

Zacvaknu ho a schovám za záda. „To nebylo na vás. Cestou jsem potkala taková dvě individua, a tak jsem se necítila úplně dobře…“

„Jasně, ty jsi tu sama?“

Mělo cenu ještě lhát? Široko daleko nebyl nikdo. A tak jsem jen kývla.

„Páni… Prostě páni…“ řekne s úžasem v očích. „Ty jdeš úplně sama PCT? Teda předpokládám, že ji jdeš…“

„Jo, jsem ženská a jdu úplně sama PCT.“

„Tak to klobouk dolů. Myslím, že s takovým odhodláním se nemusíš bát dvou úchylů.“

Jen se ušklíbnu.

„Můžeme se teda utábořit?“

Rozhodím rukama. „Jasně. Nikde tady není cedule, že je to můj soukromý pozemek. Poslužte si.“

Oba dva s mými slovy shodili batohy a začali vybalovat stany.

„Máte tušení, kde to vlastně jsme?“

„Jo, jen jsme sešli pár kilometrů na východ. Ale to není žádná tragédie. Projdeme lesem a příští noc bychom měli dorazit do resortu. Bohužel jsme se zorientovali až moc pozdě. Ale kdybychom se alespoň jednou neztratili, tak to není žádné dobrodružství, co?“ zasměje se. „Můžeš jít s námi. Můžeme ti dělat bodyguardy. V resortu zase půjdeme každý svou cestou.“

„To nezní vůbec jako špatný nápad. Beru tě za slovo.“

Znovu se usměje a natáhne ke mně ruku. „Jsem Aleksandr s „ks“.“

Podávám mu svou ruku. „Aleksandr? Divné jméno.“

Znovu se zasměje. „Jsem z Polska. Ale ty máš taky přízvuk. Nejsi Američanka, hm?“

„Ne, to nejsem.“

„Fajn. Moc toho o sobě neřekneš, co? Můžeš mi říct alespoň své jméno?“

„Anna.“

„Ah, těší mě, Anno. Támhle to je Feliks,“ řekne a ukáže směrem k muži, který staví stan vedle mého.

Ten zvedá ruku a zamává. „S „ks“!“

Ušklíbnu se. Nakonec tihle dva nevypadají jako masoví vrazi a násilníci.

…

Dalšího rána jsme vstali hodně brzy. Sotva jsem rozlepila oči, poháněla mě silná touha udělat vlog pro Sunny. Po té obrovské úlevě jsem se jí konečně mohla svěřit, aniž by musela mít strach. Vylézám ze stanu se svojí kamerou a otočím ji směrem ke svému obličeji.

„Dobré ráno Sunny, dnes vstáváme opravdu časně, abychom se do večera dostali do rezortu. Měl by tam na mě čekat další balíček a snad i nějaká zpráva od tebe. Neboj, myslím na tebe. Nechám tam hned poslat všechny kazety, aby si věděla, jak se má tvoje máma na cestách. Můžu tě utěšit v tom, že už nejsem ztracená. Včera večer mě přišli zachránit tito dva…“

V tu chvíli obracím kameru směrem k Feliksovu stanu. V náhledu kamery spatřím, že je nahý. A to od hlavy až k patě. Rychle trhnu kamerou na stranu a začnu se smát.

„Omlouvám se.“

„V pohodě!“ zavolá ještě rozespalý Feliks a natahuje si kalhoty.

„Co to děláš?“ zeptá se mě Aleksandr, který si akorát balí svůj batoh.

„Dělám vlog pro mou dceru.“

„Hezký nápad.“

„Jo, ale budu to muset udělat celé znovu.“

„Mě to nevadí!“ zavolá znovu Feliks.

„Jo, ale moje dcera by z toho mohla mít trauma do konce života,“ zamumlám si sama pro sebe a přetáčím pásku před onu událost.

„Jak je stará?“ zeptá se Aleksandr.

„Tenhle rok jí bude patnáct.“

„Myslíš, že v tomhle věku už něco takového neviděla?“

„Určitě ano, ale já jsem její matka. Kdybych jí poslala něco takového, tak by mě následně moje matka zabila.“

„Chápu,“ zasměje se.

„A je to,“ řeknu a pohlédnu na Alekse. „Chceš být v mém vlogu?“

„Proč ne?“ pokrčí rameny.

Spouštím kameru. „Včera večer mě přišli zachránit dva hrdinové,“ řeknu a posunu kameru. „Tohle je Aleksandr.“

„Ahoj Sunny!“ řekne a zvedne ruku.

„A tohle je Feliks.“

Ten opět jen zvedne ruku a zamává. Obracím kameru zpátky k sobě. „Takže tihle dva gentlemani mě dnes doprovodí do resortu. Doufám, že se vám všem doma daří. Už mi moc chybíš, zlato.“

Pošlu ještě jeden polibek a vypínám kameru.

„To je hezké jméno. Sunny.“

„Jo, to vybíral můj manžel.“

„Američan?“

V tu chvíli se zamýšlím nad tím, jestli jeho vyptávání nepřesahuje jisté hranice. Nakonec jen vydechnu. „Brit.“

„Aha…“

…

Aleksandr se ptal hodně a rád, ale i on nakonec pochopil, že toho ze mě moc nedostane. Naše cesta pokračovala dál lesem. Byla náročná a vyčerpávající, ale tížený cíl mě hnal dál.

„Je to už jen pár kilometrů,“ řekne Feliks s výrazným polským přízvukem. Mluvil anglicky o něco hůře než Aleksandr, ale pro mě jako pro Češku nebyl problém jeho přízvuku snadno porozumět. „Za dvě hodiny jsme v resortu.“

Najednou se vedle nás ozve praskání větví. Zastavujeme a všichni tři se podíváme stejným směrem. Pravděpodobně se k nám blížil další dobrodruh. K našemu překvapení se z křoví vypotácela žena. Měla na sobě treckové oblečení, ale na zádech žádný batoh. Kromě toho byla dost špinavá a její oblečení potrhané. Vypadala vyděšeně a poněkud ztraceně.

„Jste v pořádku?“ zeptá se Aleksandr.

V tu chvíli její pohled trhne směrem k nám. „Jste skuteční?“

Feliks se netaktně ušklíbne.

„Nemáte něco k jídlu? Jsem tak hladová.“

„Dobrá,“ řekne nakonec Aleksandr a sundá si batoh z ramen. Vytahuji svou láhev s vodou a nějaké sušenky, které následně podává ženě. „Co se vám stalo?“

Žena si unaveně sedá na pařez. Ihned se s neskrývanou chutí zakusuje do sušenek a na ex vypije celou lahev. „Asi tak před měsícem jsem se ztratila na cestě. Od té doby bloudím v kruzích.“

„Měsíc?“ vyhrknu překvapeně.

„Kdo jste?“

„Angela.“

V tu chvíli překvapením rozevřu oči. Její tvář i jméno mi někoho připomínají.

„Dobře, Angelo. Teď jste v bezpečí. Kousek odsud je resort. Odvedeme vás tam a všechno bude v pořádku, dobře?“ řekne starostlivě Aleksandr.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že má skutečně srdce ze zlata. Vedle něj jsem se cítila jako padouch století.

…

Slunce už začalo zapadat a já měla pocit, že tenhle les nikde nekončí. Od našeho prvního společného kroku s Angelou uplynuly už tři hodiny a my se stále nepřibližovali k cíli.

Feliks nespokojeně hledí do mapy a v druhé ruce svírá kompas. „Nechápu to. Měli jsme už dávno být v resortu. Vypadá to, jako by nás kompas točil v kruhu.“

„Fajn, musíme se utábořit, než se ve tmě ještě víc ztratíme. Zítra ráno promyslíme další plán,“ řekne rozhodně Aleksandr.

A tak jsme to udělali. Feliks ani já jsme nesdíleli Aleksandrovo pozitivní naladění. Nebylo to kvůli tomu, že jsme se snad znovu ztratili, ale spíš jsme oba byli nervózní z nevítané společnosti.

„Snědla už skoro všechny naše zásoby,“ mračí se Feliks.

„Nebuď sobec. Ani si nedokážeš představit, co si musela prožít.“

„Aleksi, má pravdu. Je to vážně divné. Víš, kdo ta žena je?“ řeknu a vytáhnu z kapsy vývěsku, která visela na začátku PCT. Je na ní fotografie mladé ženy, pod kterou je napsané její jméno. Tato vývěska hovořila o pohřešované osobě. „Vidíš to jméno, Angela Broony.“

„A? Říkala, že se ztratila,“ pokrčí rameny.

„Podívej se pořádně. To datum.“

Jeho oči se zaměří na daný údaj. Chvíli je zticha.

„Rok. Je to rok, co se ztratila,“ řeknu nahlas.

Stále nic neříká. Hledí na mě káravýma očima, jako by mi vyčítal tón, kterým jsem ta slova vyslovila.

„O důvod víc se o ni postarat.“

„Vážně?“ vyhrkne Feliks. „Copak by někdo mohl rok přežít? Jestli je pravda, co říká, tak to nedává smysl! Je šílená.“

„Dobrá! Co teda chcete, abych udělal? Máme ji tu prostě nechat?“

Cítím se provinile. Vidím v jeho tváři, jak ho to trápí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si neumím ani představit, co si ta žena musela prožít. Možná je šílená, ale můžeme se jí divit?

„Rozdělíme se. Já zůstanu se šílenou královnou tady a vy půjde hledat pomoc. Akorát nás zdržuje. Až na něco narazíte, tak za námi pošlete pomoc,“ řekne Feliks.

Asi jsem se v něm prve spletla. Nevěřila bych, že se právě on nabídne, že tu s ní zůstane. Očividně mu ležela v žaludku více než mě.

„Nechci znít nezdvořile, ale kde bude spát?“ vnesu. Každý máme svůj vlastní stan. Je mi jasné, že jakožto žena by bylo nezdvořilé po ní chtít, aby spala s jedním z mužů ve stanu. Nicméně mi představa, že bude spát ve stanu se mnou, naháněla husí kůži.

Aleksandr se usmál. „Budu spát ve stanu s Feliksem.“

Náznak úsměvu mu oplácím.

…

Dalšího dne jsme vstávali časně, ale i přes to byl na nohou první Feliks. Když jsem vyšla ze stanu, všimla jsem si, že se o něčem baví s Aleksandrem. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, protože do jejich osobních věcí mi nic není, ale zdálo se, že se Feliks necítí moc dobře. Nedalo mi to a přistoupila jsem k nim se sbaleným batohem.

„Všechno dobrý?“ zeptala jsem se s nevinným úsměvem.

V ten okamžik mě Aleksandr sjel jedovatým pohledem. Zamrazilo mě. Nechápala jsem, kam zmizela všechna ta vřelost.

„Měli bychom vyrazit,“ odsekne a sám vyráží na cestu.

S překvapeným pohledem trhnu směrem k Feliksovi.

Jeho tvář je hodně bledá a potí se. Jen smutně vydechne. „Je naštvaný na mě, ne na tebe,“ pokrčí rameny. „Nedělej si s tím starosti.“

Nechtěla jsem si je dělat. Jak jsem řekla, byly to jejich osobní záležitosti, do kterých jsem se nechtěla motat. Kdyby se něco takového stalo na začátku, co jsem je poznala, nejspíš bych se nad tím ani nepozastavila, ale teď jsem cítila jakousi vnitřní potřebu zjistit, co se děje a pomoci jim.

Navzdory tomu, potlačuji svoji zvědavost a jen souhlasně přikývnu. „Budeš v pořádku?“

„Jasně,“ ušklíbne se. „Jen se potřebuju pořádně vyspat. Měla by si sebou hnout, jestli ho chceš dohnat.“

Opět přikývnu a obracím se ve směru, kterým se vydal Aleksandr. Po chvíli ho doháním. Zdá se být zamyšlený, a tak jen mlčky jdu vedle něj.

„Nemusíš předstírat, že jsi to neviděla,“ zavrčí na mě. „Určitě tě pohání touha se zeptat, co se stalo.“

Zamračím se. Nelíbí se mi tón, s jakým se mnou mluví. Možná jsem byla zvědavá, ale mám svou hrdost. „Nechci se na to ptát. Je to vaše věc.“

Na chvíli se odmlčí. „Omlouvám se. Nechci být takový. Jen jsem dnes vstal špatnou nohou.“

„Jak jsem řekla, není to moje věc.“

„Anno…“

„Prostě jdeme,“ pokrčím rameny a vyrážím napřed. Nebyla jsem naštvaná, ale věřím, že jemu to tak mohlo v ten moment připadat.

…

Po několika hodinách nepřetržité chůze jsme konečně dorazili na kraj lesa. V mých očích se objevila obrovská úleva. Pomalu jsem začala ztrácet naději, ale tohle opět zažehlo světlo naděje. Zdálo se, že i Aleks cítí úlevu. Následně shlédne znovu do mapy a nevěřícně zakroutí hlavou.

„Nechápu to. Celou dobu jsme šli tímhle směrem…“

„Netrap se tím,“ snažím se ho ukonejšit. „Důležité je, že jsme to našli. Pojďme do resortu, abychom mohli zavolat pomoc pro Felikse a Angelu.“

Trvalo to dalších několik hodin, než se to konečně podařilo. Do resortu jsme dorazili v pozdních odpoledních hodinách. Nechtělo se mi už nikam chodit. Byla jsem vyčerpaná, a tak jsem se rozhodla, že tu počkám až do večera a přespím tu. I když jsme se s Aleksem rozloučili a zdálo se, že naše cesty se už rozdělily nadobro, chtěla jsem si být jistá, že bude on i Feliks v pořádku.

Když jsem postavila stan a objednala si u obsluhy horkou čokoládu, rozhodla jsem se vyzvednou si poštu. Jak jsem předpokládala čekaly na mě kazety, které pro mě nahrála Sunny a poslala je na domluvené místo. Sama jsem své kazety pečlivě zabalila a poslala je směrem k Sunny. Nemohla jsem se dočkat, až si je všechny pustím, takže mi o něco delší odpočinek přišel celkem vhod.

Zabalila jsem se do deky a posadila se na velkou kládu před mým stanem. V jedné ruce jsem držela vyhřátý hrnek s čokoládou a v té druhé kameru. Začala se přehrávat první kazeta a mě zaplavil neskutečný pocit štěstí, když jsem spatřila tvář mojí dcery. Smála se a v zádech stála moje matka a otec. Ten pohled mi vháněl slzy do očí. Byly to slzy radosti a pak jsem slyšela tu větu:

„...Mami, už mi moc chybíš…“

Z poslouchání mě vyrušil rámus. Zdálo se, že Alekse něco pořádně rozzuřilo. Vyšel z resortu a jeho tvář byla rudá. Vztekle kopl do koše stojícího na verandě. Ač jsem se snažila sebevíc držet se stranou, tentokrát už jsem to nemohla vydržet. Možná to způsobily emoce, které ve mně vyvolal pohled do rozesmáté tváře mé dcery, která se snažila zadržet slzy, když vyslovila ta důležitá slova, nebo za to možná mohly pohledy ostatních dobrodruhů, které ho doslova propichovaly.

Vstávám ze svého místa a rozcházím se směrem k němu. Poprvé po dlouhé době odhazuji svoji pomyslnou neprostupnou zbroj a pokládám svou ruku na Aleksovo rameno. Stojí ke mně zády a hlavu má opřenou o dřevěné plaňky resortu.

Cukne sebou, a tak rychle stahuji svou ruku zpátky k tělu. Když si uvědomí, že jsem to já, jen dlouze vydechne. Nemusím se na nic ptát a sám spustí: „Zavolali jsme lesní službu, ale zdá se, že tu dřív, než zítra ráno nebudou.“

Vím, že bych měla něco říct, ale v tu chvíli se nezmůžu na nic jiného než že oběma rukama obejmu hrnek s čokoládou.

„Zdá se, že nezbývá než čekat.“

„Neboj se. Bude v pořádku,“ řeknu. Nic, než takhle univerzální fráze mě v tu chvíli nenapadla. „Zítra ráno vyrazíme zpět a najdeme ho.“

Na jeho tváři se objeví úšklebek. „Nejsem si jistý, jestli mám mezery v překladu, ale mluvila jsi o nás?“

„Půjdu s tebou. Přeci jste mě zachránili. Dlužím vám to.“

„Děkuji,“ přikývne. Myslím, že mi děkoval za to, že jsem se ho snažila utěšit. „Myslím, že je čas postavit si stan. Bude to dlouhé čekání…“

„Můžeme ho strávit společně,“ pokrčím rameny.

Znovu se ušklíbne.

…

Seděla jsem u táboráku a dojížděla poslední pásku od Sunny. Zabalena v dece a s očima mokrýma od slz jsem se zcela oprostila od okolního světa. Najednou se za mými zády objeví stín.

„Kdo je to?“

V tu chvíli mě moje obraná zbroj opět obrnila. Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla Aleksův usmívající se obličej. Sedl si vedle mě a podal mi hrnek s čajem. Ten jsem s krátkým přikývnutím přijala, a ještě chvíli zůstala zticha. Podívala jsem se do jeho tváře, která se odvracela k oranžovým plamenům, jako by nečekal na odpověď.

„To je Sunny, moje dcera,“ odpovídám s poněkud nejistým hlasem.

Jeho překvapený pohled trhne zpátky ke mně. „Ale ona je…“

Usměju se. Vím přesně, co ho tolik překvapilo. Sunny totiž nevypadala ani trochu jako já. Sunny totiž byla Číňanka. „Já vím, co si myslíš… Sunny je adoptovaná.“

„Je krásná,“ přikývne již s úsměvem. Počáteční překvapení ho rychle přešlo. „Říkal jsem si, že vypadáš hodně mladě na to, aby si měla patnáctiletou dceru.“

„Jo, můj manžel byl o hodně starší než já, když jsme se dali dohromady. Moc chtěl mít dítě, ale bál se, že už je pozdě, a tak adoptoval Sunny. V tu dobu jsem si myslela, že se o ni nikdy nedokážu postarat. Sama jsem byla ještě dítě,“ zasměju se se smutkem v očích.

„Ale zvládla jsi to,“ usměj se nazpátek.

„Vážně?“ zeptám se.

Zdá se, že mou otázku nepochopil.

„Tak proč jsem teď tady a nejsem s ní?“

„Každý máme touhy. Občas se stane, že nám osud do cesty postaví výzvu, kvůli které se musíme vzdát něčeho, po čem toužíme, ale to neznamená, že si nemůžeme plnit sny. Jen musí chvíli počkat. A Sunny už je velká holka, aby to pochopila a dokázala se postarat sama o sebe.“

Jen se usměju. Bylo milé slyšet, jak se mě snaží ukonejšit.

„Je teď s tvým manželem doma?“

Moje tvář zbledne jako stěna. „Je mrtvý.“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem…“

„Už je to dávno. Zemřel dva roky po tom, co jsme Sunny adoptovali. Nejvíc mě na tom mrzí to, že si ho ani nepamatuje. Jeho tvář zná jenom z fotografií… Ale život jde dál. Možná díky tomu jsme si vybudovaly tak silné pouto a za to jsem vděčná.“

„Nakonec jsi ještě silnější, než jsem si myslel. Obdivuji tě.“

Zasměju se. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by byl obdivován někým dalším. Neměla jsem na to. Neuměla jsem nic speciálního a nikdy jsem nevyčnívala z davu. Můj jediný dar byl umění přizpůsobení se.

„Určitě sis všimla, že Feliks dnes ráno nevypadal zrovna dobře.“

S touhle větou mi došlo, že Aleksandr měl pocit, že je na řadě se svěřováním se. Nechtěla jsem ho tam dotlačit svou otevřeností. Jen jsem v tu chvíli cítila, že on může můj příběh slyšet bez toho, aby mě soudil pohledem.

„Než jsme vyrazili na tuhle výpravu, měl velké problémy s drogami. Naivně jsem si myslel, že mu nějaký čas tady pomůže si to srovnat v hlavě a cítit se líp, ale zdá se, že nikdy nedokončil odvykací kúru a jel se mnou jen proto, aby mu naši rodiče dali pokoj s otázkami.“

„Takže…“

„Takže to, co si dnes ráno viděla, byl feťák, kterému chybí dávka.“

„To je mi líto,“ sklopím pohled ke svým rukám, které svírají hrnek.

„Jo, mě taky,“ vydechne smutně do vzduchu.

„Teď už chápu, proč ses tak zlobil,“ zakroutím pusou.

„Už je dost pozdě. Měli bychom jít spát.“

„Jo, to bychom měli…“

Tu noc jsem nestrávila ve svém stanu. Možná jsem to s tou svou otevřeností vůči Polákovi s jelením pohledem přehnala. Nicméně jsem toho nelitovala. Byla to nejkrásnější noc, jakou jsem za posledních několik let zažila. V tu chvíli jsme oba dva dokázali chvíli nemyslet na všechno zlé, co nám osud nachystal, a jen si užívat daného okamžiku.

…

Dalšího rána dorazila hlídka. Společně jsme se vydali zpátky do lesa. Rozdělili jsme se na několik týmu, které prohledávali les. Já jsem šla s Aleksandrem. Po několika hodinách se nám podařilo najít tábořiště, kde jsme minulého rána nechali Felikse a Angelu. Nicméně tábořiště se tvářilo jako prázdné. Viděla jsem v Aleksově tváři tu bezmoc a strach. Rozhlížel se kolem sebe a volal jméno svého bratra. Já stála zkoprnělá na místě. Sledovala jsem rozestavěné tábořiště, které vypadalo na chlup stejně jako jsme ho tu nechali. Nic nedávalo smysl.

Najednou jsem ucítila chladnou ruku na svém rameni. Prudce jsem se otočila s hlasitým výkřikem. To ihned upoutalo Aleksandrovu pozornost.

„Jste skuteční?“

S bušícím srdcem hledím do obličeje té ženy, kterou jsme potkali již před dvěma dny.

„Angelo, kde je Feliks?“ spustí Aleksandr.

Podívá se na něj prázdným pohledem, jako by ho nepoznávala. „Kdo…?“ vydechne zmateně. „Asi tak před měsícem jsem se ztratila na cestě. Od té doby bloudím v kruzích.“

Zmateně přimhouřím oči. Zdá se, že nás opravdu nepoznává. Vykládá to samé, co říkala, když nás viděla poprvé. Mluví stejným tónem, a dokonce i její výraz je totožný.

„Nemáte něco k jídlu? Jsem tak hladová.“

Její ruce se natáhnou směrem ke mně. Ustoupím. Naskakuje mi z toho husí kůže.

„Je zmatená. Možná blouzní,“ pronese Aleks znepokojeně. „Postarej se o ni. Odveď ji do resortu. Já se pokusím najít Felikse.“

„Ne, nenechávej mě s ní samotnou.“

Sjede mě překvapeným pohledem. „Je vyčerpaná. Nepokouše tě.“

A pak prostě odešel. Nechal mě tam s tou bledou tváří, jejíž ruce se třásly. Vypadala jako přízrak čekající na kořist.

„Máš něco k jídlu?“ zeptá se znovu.

Pohlédnu do těch prázdných očí a jen vydechnu. Pokládám svůj batoh na zem a zalovím v přední kapse. Vytahuji proteinovou tyčinku a podávám jí ji. Popadne ji jako lovnou zvěř a jen co se stříbrný obal protrhne zakousne se.

Cítím, že mi srdce spadlo do kalhot.

„Jsem tak hladová…“ vydechne znovu a cpe si tyčinku hluboko do krku.

„Um, musím si odskočit. Jen tady na mě počkej. Za chvíli jsem zpět,“ vydechnu roztřeseným hlasem a bez toho, abych se obtěžovala zvedat batoh ze země se otáčím a rychlím krokem mizím mezi stromy.

Chci být od té ženy co nejdál to půjde. Neslyším za sebou žádné kroky, takže se zdá, že mě nesleduje, ale přesto mě pronásleduje pocit, jako by mě sledovaly něčí oči. Pro jistotu se ještě obracím, když se mi smekne noha a já padám do suchého listí. Rozhlížím se kolem sebe a v tu chvíli před sebou spatřuji pár černých bot. Zvedám pohled vzhůru a spatřuji postavu muže. Je to Feliks.

Hluboce si oddechnu a stavím se na nohy. „Hledali jsem tě!“ vyhrknu a rozejdu se směrem k němu. Čím jsem blíž, tím mě zaplavuje divnější pocit.

„Tak jste mě našli,“ řekne monotónním hlasem. „Mám takový hlad…“

Tuhnu na místě, když hledím do jeho bledé tváře. Tuhne mi krev v žilách. Je to jako by přede mnou opět stála ta žena. V tu chvíli Feliks zvedne ruku a ukáže prstem někam za mě. Hbitě se otočím a zvednu pohled vysoko do větví. V tu chvíli spatřuji to nejděsivější, co jsem kdy viděla.

Je to Feliks. Jeho rozervané tělo visí ve větvích. Jeho břicho je roztržené a všechny vnitřnosti mu byly odebrány. Okamžitě začnu hlasitě křičet. V tu chvíli cítím tu chladnou ruku za krkem znovu.

„Jsem tak hladová…“

Její chladný dech se dotkne mé kůže. Než si stačím uvědomit, co se děje, ucítím tupou bolest zezadu na hlavě. Padám obličejem k zemi. Jsem omráčená a všechno kolem mě je rozmazané. Někdo mě obrací na záda. V tu chvíli ucítím palčivou bolest v oblasti břicha.

Nedokážu vnímat nic jiného než tu bolest, ale jsem jako paralyzovaná. V tu chvíli si uvědomím, že v ruce svírám kameru. Zvednu ji ke svému obličeji a zapnu nahrávání. Hledím na svůj obraz v náhledu. Jsem bledá a po čele mi teče krev.

„Sunny…“

Můj hlas se třese. Nemůžu mluvit a moje ruka se třese. Cítím, jak se mi něco hrabe v útrobách, ale nemůžu s tím nic udělat. Po tvářích mi začnou téct slzy. Najednou z dálky slyším hlasy. Moje srdce se znovu rozbuší.

„Pomoc…“ hlesnu, ale můj hlas není dostatečně silný.

Najednou slyším i kroky. Někdo se blíží. Jsem zachráněna.

„…Tady to je,“ řekne jeden mužský hlas. „Támhle visí.“

Snažím se natočit hlavu, ale nemůžu se pohnout. Zaplavuje mě bezmoc. Najednou se nad mýma očima objeví tvář muže. Poznávám ho. Je to jeden z těch, které jsem s puškami potkala u chatky v lesích. Najednou se na jeho tváři zobrazuje úšklebek.

„Tuhle znám.“

„Nech ji. Ještě s ní neskončili. Pomoc mi raději sundat toho chlapa z toho stromu, než se tu někdo objeví a najde ho.“

V tu chvíli mužova tvář mizí a já propadám naprostému zoufalství. Nevěděla jsem proč to ti muži dělají. Proč pomáhají těmhle… přízrakům? Co to vlastně bylo? Nedokážu vysvětlit, jak jsem mohla Felikse vidět před sebou a vzápětí spatřit jeho tělo viset na stromě.

„Maminka tě miluje…“ vydechnu do kamery a v tu chvíli mi padá ruka k zemi.

Kamera se obrátí směrem k mému tělu. V jejím náhledu se zobrazí ten nejděsivější obraz. Angela a Feliks klečí u mého těla a rukama se probírají mými vnitřnostmi, které požírají jako to nejlahodnější jídlo.