POSLEDNÍ KAPITOLA ŽITÍ
Ichigo a Rukia poklidně míří do školy bok po boku, tak jako každé ráno. V některých žácích to opět budí vlnu pochybností o vztazích, které mezi trojicí Naomi-Ichigo-Rukia, asi probíhají.Byl to takový normální den, jakých mezi lovením Prázdných posledních pár měsíců od příchodu Naomi do svých řad prožívali stále.
U školy se Ichigo zastavuje a překvapeně pohlédne někam za Rukiu. Okamžitě otáčí její hlavu směrem svého zájmu.
„Co se…?“ zamračí se Rukia při jeho hrubém gestu.
Svoji námitku ihned utne, když spatří Ishidu na kole, jak přijíždí ke škole. Nebyl totiž sám. Za jeho zády seděla Naomi. Když Uryu zastavuje, aby kolo odstavil před školou, Naomi seskakuje a zdá se, že na její tváři se zračí úsměv mířený právě k mladému Quincymu.
„Co. To. Má. Být?“ zeptá se Ichigo se stále ztuhlým obličejem z překvapení.
„Zdá se, že se spolu spřátelili,“ usnese Rukia. „Možná sis toho nevšiml, ale za dobu, co je Hikari-san na škole, se spřátelila se spoustou lidí.“
„Nejsou to přirození nepřátelé?“ pokrčí rameny.
„To my přeci taky a nezdá se, že bychom spolu nevycházeli,“ odvětí Rukia.
„Já ji nenávidím pořád stejně,“ zamračí se Ichigo a zakládá si ruce na hruď.
Rukia jen vydechne. „Tak přestaň neustále řešit její osobní život.“
„Já její život neřeším!“ ohrazuje se. „Vždyť je Prázdná! Ti ani žádný osobní život nemají, ne? Tohle je vážně divné.“
Rukia opět jen vydechne a pokračuje do školy. Je znát, že ji trápí mnohem větší problémy, než navazování přátelských vztahů.
Ichigo vykračuje směrem k Naomi, která se akorát rozloučila s Ishidou a sama vychází k hlavním dveřím, než on zaparkuje kolo na odstavném parkovišti k tomu určeném.
„Co to s Ishidou děláte? To jste teď nejlepší kamarádi?“ mračí se na ni Ichigo a srovnává s ní krok.
„Dnes nemám náladu,“ odbíjí ho. „Můžeme to nechat na jindy?“
„Zdá se, že dnes nikdo nemá náladu,“ pokračuje dál Ichigo. „Co to s vámi dnes je? Rukia je taky kyselá jako nedozrálé ovoce.“
„Tak by ses jí na to možná měl jít zeptat,“ upozorňuje Naomi. „O mě se nestarej. Já jsem taková přeci vždycky.“
S pohledem do její tváře si Ichigo ovšem uvědomuje, že tentokrát je to jiné. Její výraz je opět… prázdný jako tomu bylo, když ji poprvé potkal. Po tom všem, čím si spolu prošli, pochopil, že Naomi byla jiná než ostatní Prázdní. Neprošla úplnou proměnou, a tak tam někde v hloubi její zatracené duše byl ještě zbytek citů, které se tu a tam vydraly na povrch. Během těch několika měsíců, co s ní mohl trávit při vydatném tréninku noc co noc, to začal poznávat stále víc a víc. Jak řekla Rukia, Naomi si udělala ve škole dost přátel. Ze začátku měl pocit, že je to možná jen póza, aby zapadla, aby v tomhle životě byla mezi těmi oblíbenými, ale když ji pozoroval o přestávce smát se s Orihime u oběda nebo pošťuchovat Keiga, tak pochopil, že to není jen přetvářka, že se skutečně každým dnem stává více… lidskou.
Když Naomi vidí, že je Ichigo myšlenkami někde úplně jinde, jen dlouze vydechne a obchází jeho postavu směrem ke škole. V tu chvíli jeho ruka prudce vystřeluje a chytá ji za nadloktí.
„Co se děje?“ zeptá se velmi starostlivým tónem a tváří se vážně.
Zvedne k němu pár velkých očí. „Co děláš dneska večer?“ zeptá se a zcela tak ignoruje jeho otázku.
„Já… budu doma.“
„Dobře. Tak já přijdu. Připrav nějaký romantický film. Mám chuť na Hříšný tanec nebo něco takového…“ vydechne a nasazuje opět ten hravý pohled. Lehce pohodí hlavou a pokračuje ve směru k hlavním dveřím.
„Co?! Romantický film? To má být jako rande? Hej! Odpověz mi!“
Naomi zaujatě leží na břiše vedle něj v naprosté tichosti s očima upnutýma na obrazovce. Rukama si podpírá obličej. Za celý film se snad ani o kousek nepohnula.
Jen co se na obrazovce objeví závěrečné titulky, si Ichigo všímá, že Naomi tiše popotáhne. Znuděně zafuní a nakloní se dopředu a při tom si zapře lokty do kolen. „Člověk by nevěřil, že někoho tak bezcitného jako jsi ty, rozpláče něco jako tohle,“ ušklíbne se pobaveně.
Naomi se překulí na bok a otáčí k němu svou tvář s vážným výrazem. „Já dokážu ocenit epický příběh o skutečné lásce,“ řekne teatrálně.
„Není to tím, že by si sama chtěla něco takového zažít?“ popichuje ji.
Naomi si sedá s tváří stále mířenou směrem k němu. Sklopí pohled a zamýšlí se. „Hm, když jsem bývala ještě člověk, tak jistě ano,“ přikyvuje a znovu k němu zvedá svůj bezvýrazný pohled. „Teď už by to pro mě nemělo žádný význam. Ovšem musím přiznat, že občas bývám v přítomnosti mužů zmatená. Ten, co dělal tohle tělo, si dával opravdu záležet, aby se co nejvíce podobalo tomu lidskému.“
„Jo, o těch přifouknutých prsech už jsi mluvila,“ odbíjí ji s nezaujatým výrazem.
Naomi se pobaveně zachechtá. „To jsem teď nemyslela. Jde o to, že občas mívám takové… pudy.“
„Pudy?“ nakrabatí nechápavě čelo.
„No tak. Určitě víš, co myslím. Pudy,“ zdůrazňuje.
„Ah tak, jasně… Pudy,“ vytřeští nervózně oči Ichigo a začervená se.
Naomi se znovu pobaveně zachechtá. Položí dlaně na podlahu a vyšvihne se na všechny čtyři. Rychlým pohybem kupředu se její tvář ocitne velmi blízko té jeho. Překvapeně na ni vykulí oči a nemůže se ani pohnout.
„Vlastně je tu určitá osoba, u které se mi to děje pokaždé,“ zasní se a jemně se kousne do rtu.
Ichigo stahuje nervózně hlavu dozadu a s vytřeštěným výrazem začne koktat: „K-kdo t-t-to je?“ Je si celkem jistý, že mluví o něm. Tahle její reakce a chování o tom vypovídá. Neví, jak se v takové chvíli zachovat.
„Ten Quincy s modrýma očima je vážně k sežrání,“ vydechne nadšeně. „Ne doslova samozřejmě.“
Ichigova tvář se pokřiví. Zapírá se rukama do jejích ramen a odstrkuje ji od sebe na stranu.
Naomi se posadí zpátky na místo s překvapeným výrazem.
„Cože? Ishida?“ vyhrkne Ichigo. „Nechápu, co na něm vidíš,“ zamračí se a naštvaně si založí ruce na prsa.
Naomi na něj smyslně zamrká. „To ses na něj asi nikdy pořádně nepodíval,“ zakroutí nevěřícně hlavou. V jejích očích si hrají všichni ďáblové pekla. Má zase tu svou hravou náladu a Ichigo je pro to skvělou obětí. „Jeho obličej je dokonalý a jeho postava… ah. Nemám jí co vytknout.“
Na Ichigově tváři se objevuje ještě zamračenější výraz. „Myslel jsem, že dívky mají rády spíš namakanější kluky… Třeba jako jsem já,“ odfrkne si. „Ishida je podle mě hubeňour. A nerd. A brejloun,“ dodává postupně.
Naomi se znovu pobaveně zachichotá a jemně se kousne do konečku prstu. Ichigo ji po očku pozoruje. Když vidí, jak si ho pečlivě prohlíží od hlavy až k patě, zrudne ve tvářích.
„Když o tom tak mluvíš, tak ty taky nemáš špatnou postavu,“ její hlas jakoby zavrní na konci věty. Zvedá svůj pohled do jeho rudé tváře a všechna smyslnost z jejího obličeje rázem mizí ve znuděném výrazu. „Ale v obličeji nejsi ani zdaleka tak hezký jako on.“
Ichigo se rozpálí. V jeho tváři se objevuje naštvaný výraz. „Chceš říct, že jsem ošklivější než Ishida?“
Naomi jen nezaujatě zamává rukou před jeho obličejem a znuděně si odfrkne, aniž by vnímala jeho otázku. „Kromě toho jsi jen obyčejný poskok nějaké Shinigami. Uryu je potomkem slavného rodu stejně jako já.“
„Hm, a není to nelegální? Neznamená to, že jste příbuzní?“ zašklebí se Ichigo.
„O tomhle už jsme přeci mluvili. Já a Uryu jsme z dvou úplně oddělených větví.“
„Hm, ale stejně. To přeci vůbec nemůže ovlivnit ty tvé… pudy,“ polkne poslední slovo a znovu zrudne ve tváři.
Naomi podezíravě přimhouří oči a znovu si Ichiga pečlivě prohlédne. „Chováš se nějak divně. Jsem Prázdným už příliš dlouho, takže nedokážu tvoje chování ničemu přirovnat. Hm, a je mi to vlastně úplně jedno,“ odvrátí svůj znuděný výraz zpátky k televizi a přepne program.
Ichigovi se vrací jeho barva do tváře. Zamračí se. „Jsi vážně pořád jak psí čumák.“
Naomi se znovu pobaveně zasměje. „Zato ty jsi dnes nějak rozpálený. Když jsem se k tobě natáhla a začala jsem mluvit o Uryovi tak ti srdce málem vyskočilo z hrudi…“ zamyslí se a poklepe si prstem na rty. „Hm, tobě se také líbí, že jo?“ odtuší.
Ichigova tvář se pokřiví v nevěřícném výrazu. Překvapeně vykulí oči a zrudne vztekem. „Cože?! Já jsem na holky! Sakra! Tak teď si o mě ještě myslíš, že jsem gay?!“
„To jsem neřekla,“ mávne rukou. „Plně bych chápala, kdyby se ti líbil. Je to vážně kus.“
„Můžeš už konečně přestat mluvit o tom, jak se ti Ishida líbí? Je to otravné,“ zavrčí sklesle.
Naomi se jen pobaveně zasměje. „Nebuď tak upjatý, poskoku.“
V Ichigově tváři se objeví pohled plný zloby. „Jestli jsi byla vždycky taková, tak se nedivím, že tě šikanovali.“
V tu chvíli nastává chvíle ticha. Úsměv na Naomině tváři ztuhne a hned se změní v tvrdou linku. Ichigo si uvědomí, co řekl, ale už nemůže svá slova vzít zpátky. Naomi mlčky shlédne ke svým kolenům.
Ichigo k ní natáhne svou dlaň. „Promiň, tohle jsem neměl říkat.“
Lehce jeho nataženou ruku odstrkuje tou svou. „Možná máš pravdu,“ vydechne po chvíli velmi tichým hlasem. „Vlastně už ani nevím, kým jsem byla. Nevím ani, kým jsem teď, ale na tom už přeci nezáleží…“ Zakloní hlavu dozadu a pohlédne do stropu. „Brzy všemu bude už konec…“
„Ah, to neříkej,“ ohrazuje se Ichigo.
Překvapeně na něj pohlédne.
„Chci říct, že zatím o Suu nic nevíme. Může být kdekoliv.“
V tu chvíli její tvář trochu posmutní a pohlédne do země.
„Nic o ní nevíme, že ne?“ zeptá se nejistě Ichigo.
„Myslím, že to se dozvíme dneska, až se vrátí Kuchiki-san.“
„Takže je jí v patách. Máte nějakou horkou stopu a nic jste mi o ní neřekly?“ vyletí vztekle Ichigo a staví se na nohy. Při tom shlíží na podlahu na Naomi.
„Uklidni se,“ zakroutí podrážděně hlavou a také se staví na nohy. „Vím to teprve od včerejška. Neměly jsme s Kuchiki-san čas to ještě pořádně prověřit, ale musely jsme jednat rychle. Nemělo cenu spouštět poplach a zbytečně tě stresovat, když ještě není nic jisté.“
„Tak proto jste celý den jak těla bez duše?“
„Jen jsem chtěla…“ vydechne a její pohled pohlédne do jeho zamračené tváře.
V tu chvíli jeho tvář tuhne v překvapeném výrazu. Její obličej zjihnul a zdá se mu, že její oči jsou skleněné.
„Jen jsem chtěla být dnes s tebou.“
Nastává chvíle ticha. Na její tváři se objeví náznak něžného úsměvu. Otáčí se k němu zády a vychází ven. Venku hustě prší. Popojde několik metrů od verandy a zvedne hlavu k obloze.
Ichigo se po chvíli překvapení vydává svižně za ní. Zastavuje se na verandě a sleduje ji. „Pojď dovnitř nebo zmrzneš!“
„Výhoda tohohle těla je, že neonemocní. Myslím si, že jsem milovala déšť,“ usměje se sama pro sebe a stále sleduje temnou oblohu. „Je to jako v těch filmech… jen tu něco chybí.“
Sáhne si na hrudník a smutně sklopí pohled do země. Ichigo vychází na déšť. Postaví se naproti ní a položí jí svoje ruce na ramena. Zvedá k němu pohled.
V jeho tváři je ten nejvážnější výraz, jaký u něj kdy viděla. „Omlouvám se za to, co jsem řekl.“
Malou chvíli jen v naprosté tichosti hledí do jeho tváře s tím mírným úsměvem a po chvíli přejede konečky prstů po jeho čelisti.
„Jsi opravdu moc hezký… Zvláštní, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla.“
Ichigo si nervózně odkašle. „Jsem rád, že tvé tělo něco vydrží, ale to moje takhle nefunguje, tak co kdybychom si promluvili vevnitř?“
„Ichigo?“ vydechne a přikročí krok k němu.
Ten překvapeně vykulí oči do její tváře. Za tu dobu co se znají, ještě nikdy nenastala chvíle, kdy by mu řekla jeho vlastním jménem, a obzvláště ne aby k němu mluvila takovým tónem.
„Ještě nikdy jsi mě takto neoslovila. Už jsem si myslel, že snad ani moje jméno neznáš,“ zamračí se. „Co se děje?“
Naomi k němu natáhne svou ruku a chytí ho za šíji. Jemně přitlačí, aby jeho hlavu stáhla níž. Ichigo na ni překvapeně vykulí oči. Naomi přitiskne své rty k těm jeho. Po chvíli se od něj odtahuje se zářící tváří. Ichigo do té tváře zírá z vykulenýma očima.
„Konečně je to perfektní,“ zasměje se.
Ichigo se konečně probouzí ze svého překvapení a uvědomuje si, co se právě mezi nimi stalo. Vyděšeně uskočí o krok pryč a začne rozhazovat rukama. „Sakra! Proč jsi to udělala?!“
Naomi se zamračí a založí si ruce do boků. „Proč tak vyvádíš?“ odsekne znechuceným hlasem. „Byla to jen pusa. Chtěla jsem jen zkusit, jaké to je, když to dělají v těch filmech. Nic to neznamenalo. Hned jak jsem otevřela oči a uviděla tvůj ošklivý obličej, všechna atmosféra byla rázem pryč. Proč tu nemůže být Uryu, když ho člověk potřebuje?“ odfrkne si znovu velmi teatrálně.
„Přestaň mě s tím už konečně štvát! Jsem stejně dobrý jako on! NE! Jsem ještě o mnoho lepší! To, že se vytratila všechna atmosféra, je jen tvoje vina, protože jsi věčná ledová královna! Nemáš vůbec tušení, jak to v takových situacích chodí!“ křičí na ni.
„No, vážně? Tak jak to teda chodí, ty chytráku?“
„Fajn! Ukážu ti to!“
Otočí se na patách a odchází do dálky. Naomi ho překvapeně pozoruje. Vrací se.
„Musí to být moment překvapení. Dva mladí milenci se potkávají na ulici v dešti. Na jejich tvářích se roztáhnou obrovské úsměvy. V tu chvíli se děvče rozeběhne a vběhne mu rovnou do náručí.“ Ichigo roztahuje svou náruč.
Naomi ho pozoruje s vráskou na čele.
Po chvíli trapného ticha Ichigo poraženě vydechne. „No tak, spolupracuj!“
Naomi jen pokrčí rameny a rozeběhne se jeho směrem. Skočí mu přímo do připravené náruče.
„Potom se dlouze podívají do očí a vzájemně si řeknou, jak moc se mají rádi.“
Naomi se zamračí. „Ale já tě nemám ráda.“
Ichigo znovu poraženě vydechne. „Já tebe taky ne, ale snažím se, aby to vypadalo jak v těch filmech. Je to kvůli tobě, tak se trochu snaž!“
„Hm… dobře.“
Jejich pohledy se najdou. Nastává chvíle ticha. Hledí si hluboko do očí. Oba dva začínají pociťovat zvláštní pocity v žaludku.
Ichigo hlasitě polkne. „Mám tě rád.“
„Taky tě mám ráda,“ vydechne Naomi na odpověď.
Oba přísliby zní jako by byly myšleny upřímně. Jejich tváře se začnou pomalu přibližovat.
„Hej, vy dva, co tady děláte? Vždyť jste oba promočení až na… uh,“ hlas Rukii najednou ubírá na ráznosti, když vidí, že jsou oba zaklíněni v romantickém objetí a jejich ústa se k sobě nezadržitelně blíží. S překvapeným výrazem tuhne na místě.
Oba dva od sebe okamžitě odskočí.
„To není, jak to vypadá!“ obhajuje se Ichigo. „Jen jsem jí chtěl… něco ukázat.“
„Ah, člověk vás chvíli nechá o samotě a hned děláte divné věci,“ zamračí se Rukia s rukama založenýma v bocích. „Pojďte dovnitř. Prověřila jsem ty informace, co jsi mi dala. Měli bychom si o tom promluvit.“
„Já bych to radši ještě prověřil,“ zamračí se Ichigo a zakládá si ruce na hruď.
„A co chceš prověřovat? Jsem si tím jistá. Máme ji konečně nadosah, takže bychom neměli lelkovat, jinak nám zase zmizí,“ přesvědčuje je Rukia. Tiká pohledem v obou tvářích. Ta Naomina hledí do země a vypadá smutná. Ta Ichigova je zamračená.
Rukia dlouze vydechne. „Ráno moudřejší večera?“ pronese již uvolněnějším hlasem, jako by přesně věděla, na co její společníci právě myslí a před jak těžkým rozhodnutím teď vlastně stojí. Musela uznat, že i k jejímu srdci si nakonec Naomi našla cestu. Hned při jejich prvním souboji jí zachránila život. Ve škole se ke všem chovala moc hezky a dobře s nimi vycházela, a i kdyby tohle všechno měla být jen přetvářka a sobeckost, nemohla si nevšimnout toho, že nikdy svou moc nepoužila k tomu, aby ublížila nějakému shinigami nebo aby pojídala nevinné duše.
„Ne,“ ozve se najednou. „Máš pravdu, není čas ztrácet čas.“ Zvedne svůj potemnělý pohled do tváře Rukii. „Jdeme to vyřídit hned.“
„To je nesmysl! Nejsem ještě připravený!“ rozohní se Ichigo.
„Ale jsi. Jsi ve skvělé kondici. S těmi dvěma předchozími sis poradil skvěle. Tohle bude hračka.“
„Páni, takže teď komplimenty nešetříš? To vážně tak moc chceš zemřít?“
„Ano!“
Ichigo i Rukia tuhnou na místě. Není proto, že její slova byla tak rázná. Dokonce to není ani pro význam toho slova. Bylo to proto, že spatřili něco, co ještě nikdy u žádného Prázdného nikdy nespatřili. Po její tváři stekla slza. Jen jedna jediná, která se v mžiku okamžiku vpila do jejího topu a smísila se s dešťovou vodou.
Po chvíli dlouhého ticha stahuje svou tvář dál a pohlédne z okna. „Tak už to konečně pochop. Já… jsem nešťastná. Cítím jen hroznou bolest, z které šílím. Pronásleduje mě nutkání zabíjet, ale protože jsem neprošla plnou proměnou, tak mě zároveň drží zpátky vina. Ale nevím, jak dlouho takhle ještě vydržím žít. Každý den se děsím toho, že se neudržím a někomu ublížím.“
„Ale vždyť tenhle život není jenom zlý. Konečně máš kolem sebe lidi, kterým na tobě záleží.“
„Ano, a mě záleží na nich. O to je to těžší… Já jim nechci blížit. Chci zemřít a dojít klidu… To je to jediné, po čem teď opravdu toužím.“
(Pokračování příště)
0 comments:
Okomentovat